Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Zanechal výraznou stopu v hradeckém i v českém fotbale, prosadil se v zahraničí. Bývalý reprezentant Ivo Ulich patřil vždy k oblíbencům fanoušků pro svůj technický líbivý styl hry. V uplynulých dnech se jeho jméno na východě Čech opět hodně skloňovalo. Ústy zástupců města, coby majitele, se má ucházet o majetkový vstup do FC Hradec.

Koupi „votroků" dvaačtyřicetiletý internacionál, který vlastní úspěšnou firmu zabývající se klikami a dveřním kováním, popírá. Navíc sponzorsky podporuje Slavii Praha, kde také působil. Kromě toho okusil německou Bundesligu v Borussii Mönchengladbach, zahrál si i v Japonsku.

Před startem jarní části drží Hradci palce. „Tým není špatný, rozhodně má kvalitu na to, aby se zachránil," říká.

Kde je pravda. Hodláte majetkově vstoupit do FC Hradec?
Moc to komentovat nechci, ale to, co se objevilo v některých médiích, že kupuju hradecký klub a majoritu v něm, jsou nesmysly.

A existuje možnost, že byste se v budoucnu do dění v hradeckém klubu aktivně zapojil?
Ve fotbale se říká: Nikdy neříkej nikdy. Klubu jsem nablízku, sleduju ho a uvidíme, co přinese čas. Teď hlavně držím palce, aby se udržel v lize a taky, aby se povedlo postavit stadion. Hradec mě určitě zajímá, už jen z toho důvodu, že jsem tam působil.

Na Všesportovní stadion v Malšovicích jste poprvé vkročil v roce 1988, ve svých 14 letech. Co se vám vybaví při vzpomínce na léta v Hradci?
Přišel jsem do starších žáků, do výkladní skříně východočeského fotbalu. Byl to pro mě krok vpřed a v kariéře mi to pomohlo. Prošel jsem mládežnickými týmy a poté, co jsem se vrátil z vojny v Karlových Varech, tak jsem za trenéra Nadzama dostal šanci i v lize. Tím jsem si splnil první ze svých snů. A samozřejmě si vybavím vítězství v poháru v roce 1995, což byl po slavném zisku titulu v roce 1960 další mimořádný úspěch hradeckého fotbalu. Pak rád vzpomínám i na utkání v Poháru vítězů poháru, kde jsme sehráli dobré zápasy.

Do čtrnácti let jste hrál také stolní tenis. Prosadil byste se i za zeleným stolem?
Asi ne. Nebyl jsem úplně dobrý, protože jsem se tomu příliš nevěnoval. (úsměv) Chodili jsme hrát do sokolovny u nás v Bohuslavicích, kde mimochodem oddíl stolního tenisu existuje dodnes, a během pingpongového tréninku jsme stejně hráli fotbal. Ale v mladších a starších žácích jsem se pohyboval v rámci okresu kolem třetího místa.

Z Hradce jste odešel v roce 1996 do Slavie Praha, kde jste zažil úspěšné období, dvakrát vyhrál domácí pohár a sehrál skvělé zápasy v Poháru UEFA. Co to pro vás tehdy znamenalo a jak vidíte současný tým, který se díky financím z Číny znovu dere na výsluní?
Přestup do Slavie pro mě tehdy znamenal další krok v kariéře. První ligu jsem si splnil v Hradci a odtud jsem se zase odrazil k zahraničnímu angažmá a do reprezentace, čímž jsem si splnil další fotbalové cíle. A současná Slavia? Řekl bych, že to není jen o penězích, ale i o sportovním štěstí. Pro všechny i hráče samotné, je překvapením, že hrají o titul. Je to hodně rychlé, vždyť ještě rok a půl nazpátek se hrálo o záchranu. Uvidíme, jestli výsledky vydrží i na jaře.

Patříte do skupiny českých fotbalistů, kteří se dokázali prosadit v zahraničí, zahrál jste si Bundesligu v Borussii Mönchengladbach. Poslední dobou se však řada českých hráčů vrací z ciziny s nepořízenou a překvapeni tím, jaká je tam konkurence a víc se trénuje. Proč se jim nedaří prorazit?
Je to velký skok, na tohle není nikdo připravený. Když hráči odcházejí třeba z lepšího českého klubu, tak mají vybudovanou pozici, ale tam začínají znovu, v zahraničí vás tolik neberou, musíte si všechno budovat od nuly a v daleko konkurenčnějším prostředí. Vždycky jsem říkal, že tréninky v týdnu jsou horší než ligové zápasy o víkendu. Je tam tvrdý boj o místo, což v Čechách není. A v cizině to pak málokdo z našich hráčů zvládne.

Jak byste srovnal vaši generaci a nynější? Má to v něčem lehčí?
Současným hráčům v tuzemsku stačí velmi málo k tomu, aby je koupil lepší klub, nebo se dostali rovnou do zahraničí. Tohle za naší doby nebylo, my jsme museli podávat stabilní výkony po delší dobu. Přijde mi, že za nás hrálo i víc starších hráčů a pro mladé bylo těžší se prosadit.

Fotbalově jste působil v Japonsku. Ve Visselu Kóbe jste byli česká kolonie, kromě vás Pavel Řehák, Martin Müller a vtipálek Pavel Horváth. To musela být jedna velká legrace, ne?
Japonsko bylo spíš lidovější, také se tam tolik netrénovalo, jen jednou denně, trénovali jsme ráno, zápasy jsme hráli večer kolem osmé deváté hodiny. Ale byla to dobrá životní zkušenost. My jsme se znali ze Slavie, byli jsme dobrá parta. A samozřejmě Pavel (Horváth) si tam s nimi pohrával. Japonci vtipkování moc v sobě nemají, ale na Pavla se vždycky těšili, co vymyslí. Jenže zažil jsem tam i jinou věc…

Povídejte…
V jednom pohárovém zápase bylo vidět, že rozhodčí potřebuje, aby domácí postoupili, postupně nám vyloučil tři hráče a dohrávali jsme v sedmi. Postávali jsme naskládaní kolem vápna, oni do nás bušili, ale dotáhli jsme to až do penalt. Tehdy jsem to nemohl skousnout, ale teď se tomu směju…

Svá zahraniční angažmá jste končil v Dynamu Drážďany. A zažil jste tam protesty fanoušků, kteří na tréninkovém hřišti vykopali pro výstrahu hroby. V Hradci to na podzim sice takhle daleko nedošlo, ale „kotelníci" bojkotovali zápas se Spartou, aby si vynutili změny ve vedení klubu a v realizačním týmu. Jak tenkrát řešili spor v Německu a jak byste řešil ten hradecký?
Tenkrát v Drážďanech to fanoušci nemysleli vážně, že by nás chtěli do těch hrobů zakopat. Tehdy se to řešilo dialogem. Zástupci z vedení klubu a z řad hráčů se sešli s fanoušky a i když jádro bylo drsný, tak se to vyřešilo v pohodě. Ale my jsme se pak snažili podávat lepší výkony… V Hradci bych tohle řešil podobně, komunikovat s příznivci a vysvětlit si to, protože každá strana to vidí jinak.

Hradec v neděli proti Dukle vstoupí do jarní části. Jak vidíte jeho šance na záchranu?
Tým není špatný, rozhodně má kvalitu na to, aby se zachránil. A já věřím, že se to podaří. Ale do budoucna to bude stále těžší, protože konkurenční prostředí se bude zvyšovat. Pořád říkám, že je snazší se v první lize zachránit, než do ní postoupit. Když vidím, jaké kluby jsou v druhé lize, tak bych nikomu, a Hradci zvlášť, sestup nepřál.