Jaromír Jágr ve Philadelphii, Petr Nedvěd v Liberci a Jiří Kadlec v Hradci Králové.

Co mají společného?

Hokej a roky.

Všem je čtyřicet a hru mezi mantinely milují. „Bez toho by to nešlo,“ praví hradecký bard.

Jirko, napadne vás, co vaši trojku pojí?
Tuším, že skoro ročník. Každopádně nám je čtyřicet. (usmívá se)

A ještě něco?
Lásku k hokeji. A chuť. Bez toho by to nešlo. Myslím, že nikoho z nás nepostihla během kariéry vážnější zranění, což je taky důležitý aspekt sportovní dlouhověkosti. Každé zranění člověka otráví, ztěžuje mu to návrat. V našich letech je to ještě o dost horší.

Jaké to hrát ve čtyřiceti vrcholový hokej?
Jágr s Nedvědem jsou jinde. Já hraju první ligu. Oni byli nebo Jarda stále je v NHL.A jaký to je? Mě to baví. Chuť mám pořád. Nikdy jsem si neřekl, že bych se na to vykašlal. S tím nemám problém.

Starší sportovci často tvrdí, že v kabině mezi mladými mládnou. Je to i váš případ?
Já jsem mladej zůstal. (směje se) Asi na tom něco pravdy bude.

Dnes s Hradcem vrazíte do čtvrtfinálové série. Na jihlavské  straně je stejně starý Martin Filip či osmatřicetiletý Daniel Hodek? Bude to velký souboj veteránů?
V play off hrají zkušenosti důležitou roli, a kdo jinej by je měl mít než tihle starší hráči. Na druhou stranu potřebujete v týmu i mládí, které dá hře potřebný drajv.

Je pro vás Hodek, který mimochodem vyhrál kanadské bodování Jihlavy v základní části, symbolem Dukly?
Dá se říct, že jo. Hodek, Čachotský. To jsou taková velká jména.

V první lize se potkáváte řadu let, věkově k sobě máte blízko. Jste kamarádi?
Nejsme. Díky tomu, že jsem byl řadu let v Mladé Boleslavi, kde se točilo množství hokejistů, tak z Jihlavy znám jiné kluky.

To chápu. Spíš jsem myslel, jestli se mezi vámi za ty roky přátelství nevypěstovalo?
Zápasy s Jihlavou bývají dost vyhecované, takže nikdy nebyla příležitost se skamarádit.