Přišel na led a do očí se mu nahrnuly slzy. Bylo pár vteřin před začátkem derby  Hradce Králové s Pardubicemi. Fanoušci vstali ze sedaček a za obrovského potlesku začali skandovat jeho jméno. Pak přišla rodina, manželka mu naposledy navlékla přes hlavu hokejový dres, byly u toho i obě jeho děti. Tak se s úspěšnou kariérou loučila legenda hradeckého hokeje - útočník Jaroslav Kudrna.

„Byl jsem hrozně rád, že u toho byly všechny moje holky. Kvůli nim jsem to dal. V těchto věcech jsem 
měkkej. Nebylo to pro mě jednoduché," na rovinu přiznal autor 298 extraligových branek, který poslední tři sezony odehrál v rodném Hradci Králové.

Celá hala povstala, skandovala vaše jméno. Jak vám bylo?
Ty bláho… Měl jsem husí kůži, slzy se draly ven. Musím poděkovat rodině, že mě přišla na led povzbudit a nenechala mě v tom… (přestane mluvit, v očích má slzy)

Rozumím, bylo to velké psychické vypětí.
Nakonec jsem to zvládl, ale měl jsem hodně na krajíčku. Musím poděkovat všem, kdo se o tak hezké rozloučení zasloužil. 
Fanouškům za chorea, které dělají ve svém volném čase, i ostatním za bouřlivé ovace. Bylo to vážně dojemné.

Před třemi lety jste se do Hradce Králové vrátil. Šel jste do rizika, nejistoty, nikdo nevěděl, jak bude klub po násilném přestěhování 
z Českých Budějovic fungovat. Nakonec odcházíte slavobránou s fanfárami. Je to víc, než jste čekal?
Když jsem se vracel, neproběhlo to hladce. Nějaké komplikace nastaly. Nakonec to ale byly úžasné tři roky. Vůbec jsem nepočítal 
s tím, že bych mohl kariéru dohrávat v Hradci. Proto děkuju všem, kdo se o to zasloužili. Ať těm, kteří extraligu do Hradce přitáhli, nebo těm, kteří mě přijali jako Hradečáka. Bylo to senzační.

Když se před rokem s kariérou loučil Michal Tvrdík, říkal, že se mu na stadion ani nechtělo. Měl trému. Byl jste na tom stejně?
Popravdě řečeno, ráno to bylo v pohodě. Ale jak se blížil zápas, začalo to přicházet. Ve čtyři jsem přijel na zimák a břicho se mi svíralo. S Láďou Součkem, naším vedoucím mužstva, jsem si musel dát panáka. Pak už to bylo dobrý. Byl jsem hrozně rád, že u toho byly všechny moje holky. Kvůli nim jsem to dal. V těchto věcech jsem měkkej. Nebylo to pro mě jednoduché.

Dary jste nedostal jen z hradecké strany, ale dárkový koš vám předal za Pardubice i jejich kapitán Tomáš Rolinek. Vážíte si toho?
Překvapilo mě to. Od nich jsem to nečekal, ale o to víc mě to potěšilo. I díky Pardubicím, kde jsem byl devět let, jsem hrál tak dlouho. Kariéru jsem nastartoval tam a byly to krásné roky. Doteď mě mrzí nepovedené finále z roku 2003. Je to sport, vítěz může být jen jeden, ale pořád to v hlavě mám. Za  Pardubice jsem dal polovinu svých extraligových gólů. Navíc tam mám spoustu přátel a není mi jedno, jak to tam teď vedou a jak hrajou. Chápu rivalitu mezi oběma městy, ale tím, že jsem hrál v obou klubech, tolik to nevnímám. Spíš jsem rád, že se derby čtyřikrát do roka můžou hrát. Pro lidi je to skvělý, pro kluky v kabině zrovna tak. Takových zápasů si za život moc neužijí.

Poslední derby skončilo historicky největším debaklem Pardubic 8:2. Ukázal Hradec svoji opravdovou sílu?
Ne, musíme to teprve potvrdit. Porazili jsme tým, který není ideálně naladěný a neprokazuje kvalitu, kterou má. Částečná spokojenost tu je, ale je hodně brzo na to, abychom se plácali po zádech. Čekají nás další zápasy, musíme získat spoustu bodů, které jsme doteď ztratili. Je potřeba pracovat dál.