'Aby povědomí o blbých policajtech nepřevážilo'

Minulý týden byl hostem pátečního pořadu PéHá Českého rozhlasu Hradec Králové náměstek policejního prezidenta Martin Červíček. S moderátory Ladou Klokočníkovou a Miroslavem Vaňurou si povídali především o policejní práci, ale samozřejmě také o Náchodě, odkud Martin Červíček pochází.

Troufnu si říci, že jsme stejně staří a kdyby byl Náchod blíž 
k Hradci, tak jsme si spolu jako děti někde hráli na policajty.
Tak určitě bychom si hráli. Já jsem hry, filmy, cokoliv co se týkalo policie, měl strašně rád, možná právě proto jsem zblbnul a skončil jsem tam, kde jsem. Mně je čtyřicet let 
a už jsem dvacet dva let u policie. A mám pocit, že je to má určitá životní mise.

Jak jste na to přišel? Existuje 
u vás nějaká rodinná tradice?
Vůbec ne, nikdy jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlel. Možná to trošku souvisí 
s mojí povahou. Mám pocit, 
že by člověk měl pomáhat, že by měl možná hledat nějakou spravedlnost.

Řada pražských policistů na vás vzpomíná nejen jako na ředitele, ale i jako na fotbalistu – víme, že jste fotbal v Náchodě hrál 
a ještě teď si rád chodíte zahrát.
Snažím se – člověk by se měl udržovat ve fyzické kondici a je pravda, že to je v podstatě jediné odreagování, které mám a které funguje.

Vy jste odešel z Náchoda do Prahy před pěti lety, a to na měsíc...
Šel jsem do Prahy na post ředitele dopravní policie a kvůli všem problémům a médiím jsem měl pocit, že tam prostě víc než měsíc vydržet nemůžu. No a je z toho pět let. Ale snažím se být v Náchodě co nejčastěji, mám tam své zázemí a především jedenáctiletého syna. Hrál fotbal, pak zkoušel judo, florbal, teď je 
z něho hokejista a já jsem na něho pyšný. Vidím, jak se snaží kromě školy i sportovat, je to super kluk.

Proč jste se rozhodl pro Prahu? Chtěl jste věci ovlivňovat v daleko větším rozsahu, než jste mohl tady?
Částečně ano, ale na druhou stranu to byla nabídka, která byla zároveň výzvou. Přiznávám, že kdybych měl možná ponětí, co mě čeká, tak bych některé věci hodnotil úplně jinak. Jenže když je člověk nějakých šestnáct let u policie a někdo mu dá nabídku – ukaž, jestli na to máš, tak to zkusí. Ovšem realita je potom trochu jiná.

Co na to říkala rodina, když jste se rozhodoval?
Já jsem rozvedený, v tu dobu, kdy přišla tato nabídka, byl jsem sám. Zvažoval jsem hlavně to, jak můj odchod poznamená mého syna.

V čem spočívala ta výzva?
Pro mě byla dopravní problematika svým způsobem neznámé téma, měl jsem zkušenosti s činností jiné složky policie. Výzva byla v tom, že jsem šel do týmu lidí, kteří chtěli na policejním prezidiu ovlivňovat věci komplexně. byla to spíš manažerská pozice. Mimochodem, díky tomu jsem poznal spoustu dopravních policistů, kteří jsou profíci. Kluci, kteří svoji práci dělají z přesvědčení tak, aby skutečně v dobrém ovlivňovali to, co se děje na našich cestách. Pro mě to bylo skvělé poznání a dneska strašně rád nosím bílou košili.

Přijel jste v civilním autě. Dodržujete dopravní předpisy nebo občas zrychlíte a díváte se do zpětného zrcátka, jestli za vámi nejede policejní passat?
Tak s tím jsem měl ze začátku trochu problém a měl jsem pocit, že média ze všeho nejvíc zajímá, zda nebudu kázat vodu a pít víno. Tak jsem si řekl, že bych měl jít příkladem 
a pravidla opravdu dodržuju.

Za manažerskou práci jste dostal v roce 2010 ocenění. Jak pracujete v týmu?
Tak v prvé řadě jsem tam nechal prakticky celý tým, který tam byl, a spíš jsem se je snažil přesvědčit, že to budeme dělat společně. Že pokud se domluvíme, můžeme něco poopravit, změnit, posunout někam podle mých představ, ale že tam nejsem od toho, abych bouchal do stolu. Takže to byla hlavně otázka každodenní vzájemné komunikace. Často lidem děkuji a myslím si, že kolikrát pochvala je víc, než když dáte někomu finanční odměnu. To záleží na okamžiku, ale osobně mám od svých pražských kolegů pocit takové příjemné zpětné vazby. Byli nadšeni z toho, že byl člověk schopen se zastavit a říct ještě něco jiného, kromě toho děkuji.

A jste také muž, který dokáže bouchnout do stolu a rozzlobit se, nebo dáváte přednost méně razantním řešením?
Když se dostanu do této situace, tak řeším věci hodně vážně, ale bouchání do stolu, 
s tím šetřím. Mám pocit, že všichni by měli být schopni se domluvit, hledat řešení. Každý by měl pochopit svoji roli 
a pokusit se ji zvládnout. Takže pro mě je nepředstavitelné, aby se vysocí policejní funkcionáři zbytečně dohadovali. Jestli někdo dostane možnost něco dělat, tak by to měl dělat tak, jak má. A měl by dostat příležitost to realizovat. Pokud to nedělá, může dojít i na to bouchnutí do stolu.

Nemrzí vás někdy, že obraz policie v očích veřejnosti i médií tak příznivý není?
Strašně mě to mrzí, nicméně nezbývá nám nic jiného než to akceptovat a dělat maximum pro to, abychom veřejnost přesvědčili, že se snažíme tu práci dělat, jak nejlépe dovedeme. Jsou samozřejmě individuální selhání, známe všelijaké vtipy, ale v organizaci, kde je třicet devět tisíc policistů a dalších skoro deset tisíc občanských zaměstnanců, to nikdy nevyloučíte. Jinak se prostě každý musí snažit udělat maximum pro to, aby to povědomí o blbých policajtech nepřevážilo.