Jak už to u něho v posledních letech bývá, jubileum uvítal dalším počinem.

Před několika dny představil v kostele svatého Bartoloměje na Bradech, kousek od svého bydliště, Křížovou cestu, kterou namaloval na přání starosty této malé vísky Jiřího Ticháčka. Právě tento mimořádný soubor doplnil interiér krásné raně gotické stavby. Z vrcholu Prachovské pahorkatiny lze dohlédnout na Konecchlumí, kde mají Křížovou cestu od Ščigolova přítele Vladimíra Komárka, jednoho z lidí, kteří podali ukrajinskému malíři před dvaceti lety pomocnou ruku při příchodu do Čech.

Před pěti lety jsme se s Michailem Ščigolem v rozsáhlém rozhovoru pro Deník prošli jeho dosavadní tvorbou a životem. Od té doby namaloval další obrazy, obrazové cykly, vydal druhou monografii, oženil se a pracuje o překot. Půlkulaté výročí je tentokrát příležitostí k rozhovoru i rekapitulaci cesty dnes už českého malíře.

Dvacet let jste už v Čechách doma. Chybí vám něco z dřívějška?
Snad jen to, že tehdy jsem byl mladý, poprvé zamilovaný, studoval jsem, měl velké plány a spřádal své životní cesty, což bylo úžasnou náplní života. V Kyjevě jsem měl potom krásný ateliér, tvořil, diskutoval, užíval. Každá životní etapa má svá pro i proti a každou mám rád.

Pořád milujete moře?
To je zřejmě genetická fascinace. Maminka se narodila v Oděse, já s bratrem a sestrou jsme tam trávili celé prázdniny, běhali jsme naboso a byli šťastní. A teď už mě mnohokrát napadalo, že bych chtěl další část svého života prožít na břehu teplého moře.

Jednou jste se mi svěřil, že před příchodem k nám jste pořád ztrácel, tady naopak jste začal získávat. Platí to stále?
Určitě. Získal jsem nové přátele, potkal jsem ženu na celý život. Vrátil jsem se k práci, kterou miluji. Při ní člověk zapomene na všechno a já miluji činnost, při které vznikají nové věci.

Nezískal jsem ovšem jen živé přátele. Prošel jsem zvláštní cestou lidských setkání, kde za všechny musím zmínit Vladimíra Komárka, ale stejně tak cestou imaginárních potkávání. S Valdštejnem, se Šporkem a Braunem. Dokonce se mi to začíná někdy prolínat. Na někoho myslím, řeknu si, měl bych mu zavolat a on už tu 200 let není. Nebo bych si přál s někým probrat nějaký problém, třeba s Komenským jeho názor na pravdu, ale je to jen přání. Já mám štěstí, že v Železnici je pan farář Josef Kordík, se kterým mohu tyhle své problémy i otázky probrat.

Je Železnice to správné místo, váš domov?
Mám tady krásný domov, ateliér a zároveň i výstavní síň. Státem chráněnou ruinu jsem proměnil v dobré bydlení. Jednou jsem se ptal právě pana faráře, jestli neví, co tady v městečku dělám? On mi odpověděl, že to asi tak Pán Bůh chtěl. To je úžasná odpověď, která by mi měla stačit, ale občas nestačí.

Berete pořád malířství jako tiché dobrodružství?
Ano, platí to stále a čím déle to trvá, tím je ono dobrodružství zajímavější a větší. Poslední dva roky mě zaskočily. Namaloval jsem dvě Křížové cesty. Jednu jako reakci na dobu totality, druhou klasickou, kterou jsem pojal po svém, jak to rozumím já. Moje malířská vize je samozřejmě jiná, než všechny klasické cesty. Byl jsem sám překvapen, že jsem tak těžký úkol zvládl malířsky a hlavně lidsky. A považuji to za osobní umělecké štěstí.

Před patnácti lety vám velmi starý malíř Karel Valtr řekl, že v padesáti začínáte docela dobře. Jak se na to díváte s odstupem?
Pořád mám pocit, že čas nevnímám jako začátek a konec. Občas mívám pocit, že mám celý život před sebou.Vidím ho od začátku a obtížně určuji, kde právě v téhle chvíli jsem. Když jsem před pěti roky řekl, že si myslím, že je mi 500, tak teď by mi mělo být 505. Jediné, co se nějak časem změnilo, je pocit mládí. Už se necítím jako sedmnáctiletý, ale blížím se k třicítce. Je mi to líto, ovšem zbytečně.

Vaše osobní „pětiletka“ byla ale velmi úspěšná, ne?
Nadmíru. Když to budu hodnotit jako malíř, žasnu. Namaloval jsem několik cyklů a spoustu obrazů. Můj Valdštejn prošel Čechy a vstoupil do Evropy, vzdal jsem poctu příteli Komárkovi cyklem i knihou, vytvořil jsem dvě Křížové cesty, tu první i v knižním vydání s básnířkou Martinou Komárkovou. Ale hlavně - žádný z těch obrazů nemohl být namalován jindy, všechno je spojeno s událostmi, zážitky a setkáními mého současného bytí. Když to takhle půjde dál, budu spokojen.

Často jsme spolu uvažovali na téma umělec a společnost. Váš názor je jednoznačný.
Ano, je velká chyba, že společnost od umělců bere málo. Měla by z nich doslova vycucat všechno, jak to tady bylo za první republiky. Umění se samo neuživí, to není záležitost tržní ekonomiky. Čím dřív si společnost uvědomí a vytvoří si podmínky, aby si vztah k umění srovnala, tím dříve ji to pozvedne.

Vaše přání, záměry a sny?
Malovat nové a nové věci, prožít další malířská léta, což je ten největší zázrak, který si mohu přát a na který se těším.

Jedenáct obrazových cyklů, stovky samostatných obrazů, tisíce nápadů, zážitků, námětů i cílů. To všechno je jen začátek další etapy životní i umělecké Michaila Ščigola.    Vladimír Burjánek