Jan Svěrák: Bylo to velkolepé blbnutí s autíčky

Doufal jsem, že bude osvěžující. A byl. Ale přiznám se, že jsem myslel, že bude jednodušší. A že to půjde rychleji. Ukázalo se, že ne. Jak jste v malém měřítku, je to hrozná piplačka. Loutky jsou neohrabané, polyká to čas, utíká světlo, nestíháte. Já si ale chtěl pohrát. Chtěl jsem se vrátit k Ropákům a Jízdě. Zablbnout si.

Jo. Bylo to velkolepé blbnutí s autíčky.

Mockrát. Nejistota byla občas nesnesitelná.

Po prvních dvou měsících na place. Roztočili jsme příběh, sestříhali první záběry dohromady a zjistili, že takhle se vyprávět nedá. A že moc nevíme, jak na to. Přemýšlel jsem, jestli – když už to spolklo sedm milionů – se mám všem omluvit a vracet peníze.

Ano, bylo. Tak jsme řekli – zkusíme točit ještě tři dny a budeme to dělat trochu jinak. Třeba na ten správný způsob kápneme. A bude příští rok taky taková krásná zima? Třeba nebude. Tak jsme přidali ještě týden natáčení na Ještědu. A tam se to zlomilo. Najednou to začalo vypadat jako film.

Byla to souhra náhod. Film Mikrokosmos – o přírodě, který mě okouzlil, touha zachytit, co se děje v lese, když odejdete. Franta Skála a jeho loutky v přírodě. A plyšáci mého syna, se kterými spí, a když mu s nimi hrajete divadlo, věří, že jsou živí. Když ukazujete divákovi nové, neznámé prostředí, potřebujete outsidera, který mu zprostředkovává jeho oči. Na letadlové lodi to vyřešíte nováčkem, který se ptá za diváka. Já k tomu použil plyšáka.

Moje žena. My bordeláři to považujeme za určitý druh posedlosti. Naše děti vyprávějí ve škole, že než odnese jogurtové kelímky do kontejneru na plasty, dá je do myčky… Říká – když už ta myčka běží a místo tam je… Při čtení scénáře říkala – přece nejsem takhle strašná?

Já vím. My chlapečkové potřebujeme všechno schovávat, protože nikdy nevíte, k čemu se to jednou bude hodit, že jo. Z letadýlka se dá použít třeba žárovička nebo nějakej drátek. Čili u nás je metoda, že dokud si děti hrajou s novými věcmi, je třeba honem vyhodit ty rozbité. Ale je to krutý. I když chápu, že jinak bychom se doma brzy nehnuli a možná bychom i obrostli mechem.

Ano. Kapitán, strážce lesa, měl být stará škola, chtěl jsem, aby používal taková zaprášená, zapomenutá slova. A Kuky zase věrohodný slovosled a dětskou logiku, aby to nesmrdělo papírem.

Ondra je citlivý na zvuk. Hraje na klavír, má sluch. Aby ho natáčení bavilo, poprosil jsem produkci, jestli by nepůjčili elektronický klavír Yamaha. Dost mi pomohl. Ve scéně, kdy se Kuky vrátí domů, měl Ondra hrát šťastného kluka. Moc jsme mu to nevěřili. Několikrát jsme ho poslali za dveře, on se vrátil a zas ten výraz nebyl ono. Tak jsme asi napopáté připravili na postel místo Kukyho klavír. Ondra vlezl do dveří – a na plátně je ten výraz – jé! A zářící oči. Ve skutečnosti koukal na ten klavír.

V jedné scéně měl plakat. Jenže on se pořád smál nebo aspoň usmíval. Já mu říkal – hele, nejsi James Bond. Ve scénáři jsi nemocný, dělej nemocného. U večeře, kde má začít nabírat, jsme mu nakonec dali pod oči mentol. To zafungovalo hned. Když jsem se ho pak ptal, jak se mu filmování líbí, řekl – je to, tati, fajn, ale ty mentosky už nechci.

Kameraman Vladimír Smutný to původně nechtěl vzít. Říkal, že už je dost starý na to, aby si někde klekal. Nakonec ale kývl. To ještě netušil, že bude vláčen na koberci za sněžným skútrem a skoro celý film bude točit vleže. Často mě vyděsil, když šel po lese a najednou sebou praštil o zem. Jak jsem zvyklý při natáčení hlídat tatínka, aby se mu něco nestalo, hned jsem k Vladimírovi běžel, jestli mu není špatně. Ale on se mi smál a povídá. „Co by mi bylo? Hledám záběr.”

Teď připravujeme anglicky mluvený projekt odehrávající se v Africe. Ale nechci o tom ještě mluvit, aby mi to nezevšednělo.