Osmnáct let starý spirituální zážitek dvou dívek z obce Litmanová na severovýchodě Slovenska se stal námětem dokumentárního filmu, který režisér Vít Janeček nazval prostě Ivetka a hora.
Desetileté Ivetce, o rok starší Katce a sedmiletému Mikulášovi nevinný výlet na horu Zvir v srpnu roku 1990 doslova obrátil život naruby. Děti tehdy v dřevěné chatě zaslechly z lesa hrozivé zvuky a měly takový strach, že se začaly modlit: „Mária Matka naša, skry nás pod svoj plášť…“ Krátce nato zvuky ustaly a dívky vyhlédly ven. „Na lavičce seděla překrásná paní. Její krása zářila, měla jinou dimenzi.“ Tak začíná v dokumentu dnes dospělá mladá žena vzpomínat na okamžik, kdy spatřila Pannu Marii. Nebyla sama. Identický zážitek si z výletu odnesla i kamarádka Katka. Jen Mikuláš si na nic nepamatoval.
Tento okamžik změnil životy mnoha lidem. Celé Slovensko bylo na nohou. Během několika hodin přijely na horu Zvir tisíce poutníků. Církev ustanovila komisi pro “případ Litmanová“ a monitorovala dívky během celých pěti let, kdy se jim zhruba v měsíčních intervalech měla Panna Maria zjevovat. Ivetka pak poutníkům sdělovala její poselství. „Chtěla, aby lidé přestali dělat věci jen naoko, kvůli zvyku, ale upřímně, čistě, od srdce. Přála si, abychom byli lepší,“ říká Iveta Korčáková ve filmu a totéž opakovala i po premiéře hradeckým divákům. Přijela s režisérem filmu Vítem Janečkem, se svým manželem, kamarádkou a kameramanem filmu.
Na premiéře
Na roky dospívání, už tak dost složité, během kterých musela unést jak svůj spirituální zážitek, tak nepředstavitelný tlak ze strany věřících, rodiny, církve a nejbližšího okolí, vzpomíná jako na nesmírně těžké. „Můj život byl někdy k neunesení,“ řekla po premiéře divákům, kteří si k otázkám pro tuto ženu rozpačitě hledali cestu hodnou chvíli.
Iveta Korčáková – Hudáková dnes žije se svým manželem ve Velké Británii a nijak nepřipomíná tu vynervovanou a vystresovanou holčičku z archivních amatérských záběrů místní farnosti, které Vít Janeček použil ve filmu. Je na nich dvojice dvanácti– třináctiletých holčiček navlečených do krojů, které tisícům lidí na hoře Zvir každý měsíc třesoucím se hlasem a s koktáním předávají poselství Panny Marie, žehnají poutníkům a v jednom okamžiku také propadají zjevnému hysterickému záchvatu, když Panna Maria avizuje své zjevení jako poslední.
„Nepocházím z rodiny náboženských fanatiků, takže doma to bylo dost složité. Nevěřili mi,“ vzpomíná Iveta. Církev, pro kterou se na mnoho let stala ikonou, ji naopak dotlačila do kláštera. „Nechtěla jsem tam. Neměla jsem představu o svém životě v této podobě,“ svěřuje se ve filmu a přiznává i pokus o sebevraždu. „Tehdy mi došlo, kam až je člověk v určité situaci schopen dojít. I to, čeho je člověk schopen, když nechce bojovat.“
Během let postupně ustála tlak okolí, jehož představu o „té, která mluvila s Pannou Marií“ nenaplňovala. Ustála i zjevnou nedůvěru církve, jež pravost zjevení obou dívek dosud neuznala. „Je to pro mě nesmírně důležité,“ odpověděla po premiéře na otázku z publika. „Přeju si, aby církev věrohodnost našeho zážitku uznala. Prošly jsme s Katkou několika psychiatrickými vyšetřeními, mnoha testy, absolvovaly jsme řadu rozhovorů s církevními hodnostáři.“
Horu Zvir na severovýchodě Slovenska letos v září prešovský arcibiskup prohlásil za oficiální poutní místo. Na pozemku stojí dřevěný kostel se zvonicí, opečovaná lavička, na níž Ivetka s Katkou poprvé spatřily Pannu Marii, a pak nekonečná řada děkovných tabulek věřících, jejichž přání bylo vyslyšeno. Ivetka sem příjíždí jednou za rok. V Anglii se stará o nemocné a žije život moderní, moudré a přemýšlivé ženy s velkým tajemstvím…
Poctivý dokument
Dokument Víta Janečka je mimořádný. Jednak tématem, jednak způsobem, který režisér zvolil. Nehodnotil, neexperimentoval, nezdobil, zaznamenával. Jakkoliv ve filmu citelně chybí druhá protagonistka příběhu, Katka (po špatných zkušenostech s médii se natáčení nezúčastnila, žije šťastně s manželem v Americe a s Ivetkou už téměř nekomunikuje), dokument působí velmi poctivě.
Míru uvěřitelnosti si musí hledat každý sám: podle svého přesvědčení a tolerance. I zarytému ateistovi ovšem nabídne hodně inspirace a poznání. Štáb, který v Litmanové strávil neuvěřitelné dva roky, natočil velké svědectví o prostředí daleko od městských aglomerací, kde velí tradice, zvyky a nepsané právo. O společenství lidí, jejichž víra přesahuje naše běžné představy.
Dokument Víta Janečka Ivetka a hora bude královéhradecké artkino Centrál promítat pravděpodobně ještě dvakrát, a to v prosinci a v lednu.