Sochaři Vladimíru Preclíkovi by příští rok bylo osmdesát. Ve čtvrtek nad ránem však v Praze podlehl nemoci, s níž dlouho předtím bojoval. Jeho díla jej přežívají nejen v galeriích a v jihočeské Bechyni mu dokonce už za jeho života bylo otevřeno muzeum.
Houževnatost a vůle ho provázely po celý život. Už v mládí musel bojovat s těžkým onemocněním, lékaři mu dokonce nedávali šanci na přežití. O této kruté kapitole svého mládí, kterou překonával jen silou své vůle, vyprávěl v beletrizované autobiografii Holomráz (1995).
Byl vůbec vynikajícím vypravěčem, i tvůrcem, který vždy šel důsledně za svou představou, a zamýšlel se nad smyslem a posláním sochařovy práce.

Právě tyto schopnosti a vlastnosti uplatnil, když stál roku 1966 u zrodu mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích, stejně jako v dlouholeté práci pedagogické, když od roku 1992 jako její první děkan vedl Fakultu výtvarných umění VUT v Brně.
Mezi jeho známé práce patří cyklus portrétů Česká avantgarda. Z Preclíkových vyprávění o tom, jak jednotlivé sochařské portréty vznikaly, sestavila rozhlasová redaktorka Lenka Jaklová montáž Jak jsem portrétoval Českou avantgardu, v níž hovoří nejen sám Preclík, ale jeho texty také interpretuje Pavel Soukup. Montáž vydalo na CD vydavatelství Radioservis. Sochař pro vyjádření osobitých rysů té které osobnosti hledal vždy nejvhodnější materiál, a tak jsou mezi nimi práce jak v kameni, tak v kovu, ale i ve dřevu.

Pocta Chaplinovi i odboji

Dřevo bylo vůbec dlouho oblíbeným Preclíkovým materiálem. Stejně se však věnoval kameni a navazoval na dávné, ba archaické tradice.
Vzrušovala ho tajemství tzv. smírčích křížů, sbíral jejich příběhy i pověsti, některé i sám vytvářel. Věnoval jim knihy Kameny pokání, Smírčí kameny, což jsou jen dvě z jeho více než deseti knih, jež nezapřou osobitý literární talent. První kniha, Trojhlas (1987), pod níž byl podepsán jako spoluautor, sestávala z dopisů, které si mezi sebou vyměňovali s M. Horníčkem a I. Hurníkem.

Tvořil i díla komorní, ba intimní, mj. také kresby a grafiky. Kniha 54 týdnů dobrého roku (2001) je věnována i jeho komorním pracím, dřevěným příběhům v lahvích. Jsou tu kromě detailních reprodukcí těchto objektů i Preclíkova vlastní vyprávění jejich příběhů.

Na Vyšehradě vytvořil náhrobek hudebnímu skladateli Podéšťovi, na Olšanských hřbitovech V + W. Pro barrandovské Chaplinovo náměstí vznikl pomník slavného filmaře a jednou z jeho posledních prací pro veřejné prostory je památník druhému odboji na pražském Klárově.

Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných sbírek v Paříži, v Londýně ve Philadelphii v USA a na mnoha jiných místech. Přes nesnadný osud je jednou z výrazných vlastností Preclíkovy tvorby smysl pro humor. Dokázal ho vtělit nejen do cyklu sochařských portrétů, ale i do nejrůznějších nápadů výtvarných i literárních.
I když v letech normalizace neměl možnost vystavovat v Praze, patřil mezi velmi známé osobnosti. Koncem roku 1989 ho jeho činnost přivedla do Občanského fóra a za něj se také stal poslancem České národní rady. Do konce života byl předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes.