Jak se vám líbí v Hradci Králové? Vy máte k tomuhle městu blízký vztah…
My si to všichni hrozně moc užíváme. To, že nám pořadatelé umožnili udělat průřez naší tvorbou, je naprosto unikátní projekt v celé naší dramaturgii. A máte pravdu, já mám k Hradci velmi silné citové vazby. Nejen, že jsem tady trávil dětství se svým dědou Matějem Kopeckým, který byl 20 let v divadle Drak, nejenom, že tady působil můj vedoucí ročníku na DAMU Josef Krofta, ale já sám jsem tady byl nějaký čas v angažmá v Draku a hostoval jsem v Klicperově divadle.

Pátrala jsem po stopách vašeho předka, zakladatele slavného loutkářského rodu Matěje Kopeckého. On se narodil v nedalekých Libčanech. Je to náhoda, že váš dědeček právě sem přišel hrát loutkové divadlo?
Je, i když máme blízko k východním Čechám a ke Kostelci nad Orlicí, kde děda kočoval a když kočovat přestal, tak se usídlil tady. Bylo v době, kdy se zrovna stavělo divadlo Drak, a on už se kolem toho motal. Pracoval nejdřív jako jevištní technik, řidič a pak teprve jako herec. Takže vlastně já, když bych se někam měl přestěhovat, tak bych se přestěhoval do Hradce.

Vy máte v prostorách holešovické tržnice multižánrový prostor Jatka 78, je pravda, že vám končí smlouva?
Momentálně ji máme prodlouženou jen do prosince 2018. Takže víme, že máme poslední rok a půl a netušíme, co bude dál. Sem do Hradce na festival za námi přišel pán, který nám nabídl, že bychom mohli udělat něco přímo tady. Tak uvidíme.

Jaké to je mít v téhle branži zodpovědnost za spoustu dalších lidí?
Teď zrovna jsme s kolegy spočítali, že za posledních 7 let pro nás pracovalo víc než 300 lidí z 18 zemí světa. Nedávno jsme dělali konkurz na nové obsazení v novém projektu, který chystáme na rok 2018, a přihlásilo se nám 406 lidí z 36 států. Což je naprosto unikátní a je to pro nás všechny hodně pozitivní a nabíjející, protože to znamená, že se o La Putyce ví. Přihlášky chodily od Austrálie až po Chile, napříč světem. A konkurs samotný byl pro mě naprosto fantastickým zážitkem. Díky tomu teď vidím, a vím, co budeme dělat do podzimu 2019 a kam budeme směřovat.

Dá se v pojetí nového cirkusu pořád někam posouvat? Spousta zahraničních souborů ustrnula…
No jasně, že dá. To je právě ten hnací motor. Ale máte pravdu, letos když jsem se vrátil z francouzského festivalu, kde jsem viděl spoustu nových představení, tak jsem říkal našemu kmenovému režiséru Maksimovi Komaro že mám pocit, že žánr nového cirkusu je tak trochu mrtvej. V tom, že se nehledají další možnosti, a praktikuje se to stejně mnoho let. Proto my děláme letos 3 premiéry,

O čem budou?
Jedna je vyloženě cirkusová a teď ji vyjíždí náš soubor hrát do Skotska, Německa a Itálie, druhou dělám já s klukama ze Rwandy, a to je takový experimentální projekt, který se bude hrát pouze sedmkrát na Letné. A do třetice připravujeme společný projekt s Dejvickým divadlem, režíruje to Miroslav Krobot a to by tomu našemu žánru mělo zase přinést něco nového.

V čem konkrétně?
Je to pozoruhodné spojení dvou poetik a kvalit velmi civilního až filmového herectví, s tím fyzickým, které děláme my, takže by mělo dojít k určité symbióze. My se snažíme každým tím projektem něco hledat. Příští rok chystáme představení pro Berlín, kde jsme loni hráli půl roku a odehráli jsme tam 180 představení. Já se chystám dělat projekt, který se inspiruje tematikou ADHD, protože sám jsem jako dítě velmi trpěl tímto syndromem hyperaktivity a teď ho má bohužel náš syn. Takže jsem si řekl, že pro něj uděláme představení aby pochopil, že v téhle dysfunkci jsou i určité kvality, například talent pro něco. Chystáme taky natáčení celovečerního filmu, a pak oslavíme 10 let existence a to bych moc chtěl oslavit důstojně.

Cirk La Putyka v Hradci Králové.
Cirk La Putyka předvedl, proč patří mezi světové špičky

Kde čerpáte inspiraci, jak vás věci napadají?
Všude okolo. Někdy mám období, kdy mě zrovna nic nenapadá, ale ono to pak z ničeho nic přijde. Takže některá témata mám v hlavě a ony tam zrají, tvoří se k nim obrazy a inspirace, takže je to všude okolo mě a inspiraci mi může přinést kdokoli, s kým se potkám.

Je to těžké uživit sebe i lidi kolem tím, co děláte?
Je. Taky část z nás má kvůli tomu i vedlejší závazky, i já občas hraji v nějakém seriálu, protože to je zdroj peněz, abychom mohli dělat to, co nás baví. Myslím si ale, že už se nám daří plně se profesionalizovat, a že poskytujeme lidem zajímavou práci. Proto nás taky neopouští. Zákulisí tvoří 35 lidí, včetně fyzioterapeutky, grafika, produkčního týmu…

Ta práce musí být nejen fyzicky náročná, ale jeden na druhého se musí spolehnout…
Je to hlavně o důvěře. To je to, co mě na tomhle žánru baví mnohem víc, i když naprosto respektuji a ctím klasické divadlo, ale tady je to o celé skupině. A v tom je ten velký rozdíl mezi cirkusovým uměním a herectvím divadelním. Tady jsou na sobě lidi závislí a musí si stoprocentně důvěřovat jinak to zavání průšvihem.

Proč jste si zvolil právě cirkus?
Já mám v každém představení nějakou loutku a loutky mě vlastně drží, a to už mi nikdo nikdy neodmaže. Někdy ta loutka má mnohem lepší vlastnosti nežli živý člověk, někdy je zas člověk nenahraditelný, někdy je nutné, aby udělal salto a jindy aby řekl větu, protože ta věta je silnější než ten pohyb a někdy právě ten pohyb převálcuje slovo, a má mnohem větší emoční zásah.

Nelitujete někdy, že člověk žije tímhle způsobem života? Je to těžký a náročný život…
To jo ale je strašně svobodný. Dneska jsme to řešili na schůzi souboru, kde jsem se kolegů zeptal – řekněte mi, s kým byste chtěli dělat, co je váš sen, touha, koho byste chtěli potkat na jevišti? To není o hrdosti nebo ambicióznosti, ale doba je taková, že můžeš, lidi jsou otevření a naše kulturní historie je zajímavá i pro lidi zvenku. Může to být herec nebo filmový režisér, můžeme ho oslovit a za zkoušku nic nedáme, takže ta svoboda je vlastně v tomhle nenahraditelná. Všechno to jsou vlastně splněné touhy a sny a takhle to děláme pořád.

V několika představeních hrajete s otcem, jaké to je?
Poprvé jsme spolu hráli v představení Davida Drábka Žabikuch. Táta měl v té době recidivu a léčil ze závislosti na alkoholu, takže tam jsem to nebral jako regulérní divadelní zážitek. Když jsem spolu pak dělali Up End Down, byl jsem poprvé v pozici režiséra a bylo to hodně náročné. Táta vzpomíná na jeden zážitek, když jsem po něm něco požadoval a musel se odstřihnout od toho, že je to můj táta a přistupovat k němu jako ke kolegovi. On to nedal, odešel z jeviště, našel jsem ho brečícího u stromu kde říkal, že se cítí, že to neumí. A já jsem musel být ten, kdo ho, ač s menšími zkušenostmi, motivoval, a pak jsem se postavili spolu na jeviště. Pro mě to je zážitek veliký, protože komu se to poštěstí hrát s tátou.

A co až přijde syn a řekne, že chce dělat to samé?
Naši oba mladší synové, Matyáš a Šimon, už s námi hrají. Já bych je tam nepustil, kdyby nic neuměli, ale jeden skáče na trampolíně tak, jak já jsem v životě neskákal, a druhý má zas takovou energii a chuť na jevišti stát, že tím přebil i to, že je to ještě vzrůstem mrňous. Dokonce se jednou stalo, že jsme v jednom představení díky záskoku společně hráli já, máma, táta, a moji synové. Bylo skvělé a myslím, že to už se jen tak opakovat nebude.