Slavníkovci, mocný rod, který měl vlastní vojsko a razil své mince, byli vážnými soupeři Přemyslovcům, za což, jak ukázal další průběh českých dějin, i krvavě zaplatili.Ale to byl Vojtěch už dávno dospělý a mimo Čechy, v Mohuči.

Jako malý chlapec byl těžce nemocen a když se po prosbách celé rodiny k Panně Marii uzdravil, splnil otec Slavník svůj slib, že z Vojtěcha vychová kněze. Chlapec pak vyrůstal vzděláván kněžími na rodné Libici. Už když mu bylo pět let, biřmoval ho trevírský mnich, pozdější magdeburský arcibiskup Adalbert, vracející se přes střední Čechy z misijní cesty a nějaký čas strávil na Libici .Od té doby nesl chlapec jméno Vojtěch-Adalbert.

Když byl starší, odešel na radu Adalberta do Magdeburku, kde vystudoval na arcibiskupské škole. Po návratu domů se stal jako jáhen členem kléru u prvního pražského biskupa Dětmara. Tento Němec, Sas, dlouho žijící v Čechách, ovládal českou řeč. Když Dětmar zemřel, stal se Vojtěch jedním z kandidátů na místo jeho nástupce. S tím souhlasil i kníže Boleslav II., jenž si dobře uvědomoval, že Vojtěch by jako pražský biskup jistě zmírnil napětí mezi Přemyslovci a Slavníkovci. Vojtěch zpočátku odmítal, ale nakonec souhlasil a 19. února 982 byl na Levém Hradci, v nejstarším křesťanském kostele v Čechách, vysvěcen na kněze a zvolen druhým pražským biskupem. Potom odjel do Říma, aby převzal odznaky svého biskupského úřadu z rukou císaře Oty II. Mohučský metropolita arcibiskup Willigis vysvětil Vojtěcha na biskupa pro Čechy, Moravu, Slovensko a oblast severních Karpat.

V Itálii poznal Vojtěch zcela nový svět, krásnou architekturu, vzdělanost řeholníků i zbožnost lidu. Ve sborníku k Vojtěchově miléniu napsal před deseti lety bývalý prezident Václav Havel, že sv. Vojtěcha bychom mohli označit za prvního Evropana české krve.

Zatímco v zahraničí Vojtěchova popularita stoupala, doma se mu příliš nevedlo. Mnozí velmoži těžce nesli, že je biskup kárá za prodej zajatců do otroctví a kněží žijící se ženami se nechtěli vzdát svých družek.Vojtěch se stavěl i proti různým pohanským přežitkům, odsuzoval mnohoženství, obžerství boháčů vedle bídy chudých, nelíbilo se mu, že se nedodržují půsty a řada dalších církevních předpisů. Biskup však neměl oporu ani u knížete ani u velmožů a též neexistovaly zákony, o něž by se mohl opřít. Pochopil, že za této situace nemá sílu, aby věci změnil, a tak opustil diecézi i Čechy a vrátil se do Říma požádat papeže, aby ho zprostil úřadu.

V Římě se Vojtěch rozhodl, že jako první český poutník navštíví s bratrem Radimem Svatou zemi. Když se však nakonec cesta neuskutečnila, zastavili se v klášteře na Monte Casinu a potom vstoupili do benediktinského kláštera na aventinském vrchu, kde Radim přijal jméno Gaudentius.
V Čechách se církevní poměry mezitím nijak nelepšily, a přesto se členové poselstva knížete Boleslava snažili přemluvit Vojtěcha k návratu na pražský biskupský stolec. Vojtěch se nechal přesvědčit, znovu převzal insignie a při návratu domů vzal s sebou dvanáct aventinských benediktinů, protože uvažoval o založení benediktinského kláštera v Praze. To se později uskutečnilo v Břevnově
Vojtěch opět odcestoval do Říma a po cestě v Uhrách pokřtil a biřmoval syna knížete Gejzy, pozdějšího prvního uherského krále Štěpána.
V Čechách zatím napětí mezi rody přerostlo v nepřátelství a krize feudálního státu vyvrcholila vyvražděním Slavníkovců v září roku 995.

Otřeseného Vojtěcha, jenž se znovu odebral do benediktinského kláštera v Římě, nutil mohučský arcibiskup Willigis k návratu do Prahy pod hrozbou klatby. Vojtěch slíbil, že se vrátí, pokud s tím budou v Čechách souhlasit, když ne, že odjede na misijní cesty. Zatím cestoval po Francii, Německu a Polsku, ale protože se souhlasu z Prahy nedočkal, zůstal v polském Hnězdně a připravoval se šířit křesťanství v přímořských krajích u východních Prusů.
Roku 997 spolu se svými průvodci bratrem Radimem a mnichem Benediktem opustili hnězdenský dvůr. Poblíž hradiště Cholín se uložili ke spánku. Neměli tušení, že je to posvátný kultovní háj, kam nikdo kromě pohanských kněží nesmí vstoupit. Ráno 23. dubna 997 je ještě spící přepadli pohanští bojovníci a nasadili jim pouta.Vojtěcha odvedli na vrchol hory, kde mu velitel, kněz Sikko probodl srdce a v zápětí jej sedm dalších pohanů proklálo svými kopími. Světec padaje rozepjal ruce do podoby kříže a skonal. Pak mu oddělili hlavu od těla a narazili ji na kůl. Boleslav Chrabrý prý tělo vykoupil za cenu váhy zlata a nechal Vojtěcha pohřbít v klášteře v Třemošíně a později v mariánském chrámu v Hnězdně.

 

Záhy po své smrti byl Vojtěch prohlášen za svatého. Roku 1039 podnikl český kníže Břetislav I. vojenské tažení do Polska, zmocnil se ostatků sv. Vojtěcha a odvezl je do Prahy.

 

K nejstarším románským uměleckým památkám na sv. Vojtěcha patří osmnáct bronzových reliéfů zdobících od roku 1175 dveře katedrály v Hnězdně. Jsou na nich zachyceny nejdůležitější události ze světcova života.

Duchovní a evropanský rozměr Vojtěchovy osobnosti potvrdil sám Karel IV. Pražská katedrála, jež měla být centrem Karlova císařství i římské říše, nesla vedle sv. Václava a sv. Víta i jméno sv. Vojtěcha a úcta k němu se rozšířila po celé Evropě.

Ludmila Ladýřová