A jeho paměť se pomalu, ale jistě plnila nejrůznějšími veršíky, které vaši známí, někdy i lidé úplně cizí hromadně posílají ze svých komunikátorů? Před lety, kdy se tento obyčej začal rozvíjet, mi to nepřišlo jako špatný nápad, vzpomenete si a potěšíte blízkého člověka a nemusíte kvůli tomu běžet na poštu, a lepit známku. Navíc lidová tvořivost nese své ovoce a některá přání jsou malými uměleckými díly.

Přes to všechno se mi už krátké textové zprávy přestaly líbit, nejsou totiž vůbec osobní. Jejich odesílatel je prostě pošle na všechna jména v seznamu a je to. Už v loňském roce jsem odpovídala jen na zprávy, které mě oslovily, nebo z nich bylo patrné, že znají a chtějí ke svému adresátu. Jak se sociální sítě vyvíjí k dokonalosti, začaly mě podobným způsobem oblažovat i emaily, leckdy také hromadně rozesílané a neosobní od lidí, které opravdu neznám. S trochou tolerance se dají brát přání od spolupracovníků, tímto způsobem se přeci jen kontakt zpříjemní a upevní, ale s kamarádkou, která bydlí o ulici dál, si prostě raději popovídám, než abych zírala na její vyfocené děti ozdobené čepičkami, za kterými bliká vánoční přání.

Zlaté staré dobré pohlednice. Když se vám objevila ve schránce, věděli jste, že ten kdo ji poslal, musel kvůli vám koupit pohled, známku, ručně ho napsat a donést na poštu. A právě pro to tolik potěšila.