Jeho otěže už dva roky pevně třímá v rukách ředitelka kulturní neziskové organizace Kontrapunkt Martina Erbsová. Jak se festival vydařil a jaké jsou plány do budoucna?

S tím vším se Martina Erbsová svěřila Deníku.

Minulý rok jste nastoupili do rozjetého hudebního vlaku. Už se v něm cítíte jako doma?
Snažíme se, ale stále hledáme ten správný koncept, jak pět dní festivalu, který prakticky jinde v takovém formátu v republice nenajdete, ještě více zdokonalit. Letos jsme si ověřovali, co funguje a co ne. Z loňského ročníku, který byl pro nás premiérový, jsme si vzali řadu ponaučení. Letošní ročník je tak z našeho pohledu vyklidněnější. Loni jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme. Věnujeme se totiž většinou divadelní dramaturgii a tento festival byl pro nás stále novum. Ale domnívám se, že jsme obstáli se ctí a bude to jen a jen lepší.

Nakousla jste, že vaši doménou jsou spíše divadelní festivaly. V čem se JGTT od divadelní produkce liší? V obou případech se přeci jedná o kumšt.
Rozdíl je hlavně z hlediska techniky a prostoru. Při Open Air Programu jsme odkázáni především na veřejná prostranství. Najednou jsme si museli poradit i s vnitřními prostory. Také jsme si museli osvojit jiný produkční přístup k hudebníkům, kteří mají na rozdíl od divadelníků, kteří vystupují v rámci OAP, náročnější požadavky. A to ať z hlediska technického, tak i jejich pobytu.

O tom, že máte zkušenosti hlavně s venkovním prostorem, svědčí i dramaturgie letošního festivalu, kdy se některé koncerty uskutečnily v opravdu netradičních místech. Třeba v Novákových garážích. Jak je hledáte? A je to váš záměr, otevírat návštěvníkům i hudebníkům právě tato „nehudební" místa?
Ano, to je skutečně náš záměr. Když jsme festival přebírali, řekli jsme si, že rozhodně nechceme zůstat pod jednou střechou, byť by to bylo produkčně i technicky jednodušší. Ale k dramaturgii přistupujeme koncepčně – tady vnímáme charakter té či oné hudby a snažíme se pro ni najít to správné místo. A Hradec, alespoň podle dramaturga festivalu Zdeňka Závodného, který je z Pardubic, je na takový festival a hledání zajímavých míst, naprosto ideální. A to ať z pohledu prostor jako Bio Central, Studio Beseda, Divadlo Drak, tak i z hlediska prostor nových. Zde se snažíme vyhledávat ty zapomenuté, které nejsou na první pohled vhodné pro realizaci hudební produkce a mohou se zdát i divné, ale odkazují na jedinečnou architekturu Hradce.

Bavíme se o prostorech. Nechcete však Jazz rozprostřít více do ulic?
Takový pokus už jsme učinili, ale říjen je dost nevyzpytatelný měsíc.

A co třeba hospůdky?
Loni jsme ve městě byli daleko více, ale nestrategicky jsme si vykrádali vlastní dramaturgii, kdy jsme proti sobě měli třeba tři koncerty. Sice to přitáhlo víc lidí, ale ten efekt, přilákat více lidí na hlavní koncerty, to bohužel nepřineslo. Letos jsme to trošku zmenšili, aby ty kavárenské a hospodské produkce měly více ten lákací charakter a byly situovány tak, aby návštěvníci stihli všechny koncerty toho dne.

Jednou z nejzářivějších hvězd, tedy z pohledu laika, bylo vystoupení houslistky a zpěvačky Ivy Bittové. Ta většinu času tráví v USA. Jak  složité bylo ji do Hradce na festival nalákat?
To zas tak těžké nebylo. Sice bydlí v USA, ale naštěstí byla teď v Evropě a koncertovala s uskupením NOC.CZ.

Je pět festivalových dní dost nebo málo?
Myslím si, že je to akorát. Některé předchozí ročníky měly i více dní, ale nám to teď bohatě stačí. Navíc zatím necítím tu poptávku, že by někdo chtěl dva týdny jazzu.

Dvaadvacátý ročník máte za sebou. Jak ho hodnotíte?
Určitě velmi pozitivně. Sály byly skoro plné. Například Bio Centrál jsem já sama už dlouho nezažila takhle plný. Atmosféra byla taky skvělá.

Letošní novinkou byl i workshop vedený nizozemským kytaristou Antonem Goudsmitem. Jaký měl ohlas?
Čekala jsme trošku větší zájem, ale jsme rádi i za těch pět hudebníků, kteří si to vyzkoušeli. Alespoň to pro ně bylo intenzivnější. Tento bod programu chceme do budoucna zachovat a ještě rozšířit.

Měla jste vůbec čas a energii užít si koncerty?
Užívat koncerty ano, ale té energie tolik nezbývalo. Ne, že by člověk řešil něco od rána do večera, ale jelikož mám mateřské povinnosti, tak to bylo o trochu náročnější.

Když se člověk podívá na lineup festivalu, jsou tam hlavně zahraniční umělci. Budete to do budoucna řešit a hledat více v českých luzích a hájích?
On ten český jazzový rybník není zas tak velký. Je tak těžké sem přivést někoho, abychom se neopakovali. Naši umělci se totiž mnohdy střídají v různých projektech. Samozřejmě hledáme, ale rozhodně nemáme žádné kvóty určující, kolik má být českých a kolik zahraničních interpretů. Navíc se snažíme o jakousi exkluzivitu. Nechceme, aby se Jazz Goes To Town stal jen zastávkou hudebníků na jejich turné. Exkluzivitu také vnímáme v tom, že chceme přivádět do Hradce jinou hudbu, jiný jazz, než takový, jaký si pod tímto pojmem mohou lidé běžně představovat. Chceme také  trochu rozbít zdejší konzervatismus. Je skvělé zjistit, že jazz zahrnuje spoustu stylů, fúzí a že je to muzika, která prostupuje a ovlivňuje další žánry a je ohromně svobodná a myslím, že je prospěšné se jí otevřít.