Jak dlouho už závodíte?
Začal jsem jezdit v osmi letech. Už dvacet let sedím za volantem. Od začátku jsem jezdil motokáry, od těch menších aut až po ty nejsilnější, přes tahač, přes formulky a Audi DTM, takže toho bylo docela dost.
Je pravda, že závodníci jezdí v běžném provozu velmi opatrně? Jste vy sám ohleduplný řidič?
Snažím se, určitě. Samozřejmě, někdy mě to láká, ale já se vyblázním na závodech. Snažím se myslet dopředu i za ostatní řidiče.
Každý závodník prý chce jednou jezdit F1.
Mně by se spíš líbilo takové Le Mans, to by byl pro mě asi vrchol. Le Mans se jezdí ve Francii, je to čtyřiadvacetihodinový závod: nejslavnější, nejprestižnější. Na běžných závodech jedete zhruba půl hodiny a konec. Jet čtyřiadvacítku musí být velmi napínavé, za tu dobu se může stát spousta věcí. Tam se vám může porouchat auto a stejně, když tři hodiny stojíte, i tak můžete mít velmi dobrý výsledek. A je to velmi náročné – pro mechaniky i pro jezdce.
Máte v Evropě své oblíbené závodní okruhy?
Já jsem nenáročný, mně se líbí všechny okruhy. Některé jsou náročnější. Městské okruhy, například ten v Monaku, jsou o něčem jiném. A brněnský okruh je také skvělý, je široký i dlouhý a velmi zajímavý.
Jak hodnotíte úroveň českých automobilových závodníků
v současné době v porovnání
se světem?
Na to, že jsme malá země, tak máme hodně dobrých závodníků.
Míváte před závodem strach?
Kdybych měl strach, tak bych určitě nejezdil. Na strach není čas. Vyplaví se vám adrenalin, na žádná rizika nemyslíte. Že bych se bál nehody nebo zranění, to vůbec. Funguje to jinak: myslíte jen na to, jak předjet, jak někomu ujet. Strach neřeším.
Jak vypadá den před závodem?
Člověk je hodně vystresovaný, má sevřený žaludek, ani nejí… Je to dost stresující.
Musíte před závodem dodržovat nějakou speciální životosprávu?
Já většinou ani moc nejím, hodně piju, abych v tom autě pak nebyl dehydrovaný. Po závodech potom ze mě všechno spadne, tak potom začnu mít strašný hlad, sním, co vidím.
Rokenrol a automobilové závody mají přinejmenším jedno společné: krásné ženy. U každého auta stojí dlouhonohá krasavice. Líbí se vám to?
Samozřejmě na závody holky patří, je to pěkný.
Vaše přítelkyně fandí automobilismu?
Fandí. Líbí se jí to. Závody ji baví. Byla se mnou i na Slovensku na závodech.
Provází vás na závody často?
Často ne, ale je fajn, když se něco nepovede a ona za mnou přijde… Je to velká psychická podpora.
Neříká vám – Hlavně jeď opatrně a pomalu?
To mi říká máma. Táta mi říká – Jeď hlavou. To je jeho typické heslo před závodem. Strach má spíš máma a babička.
Je automobilový sport finančně náročný?
Určitě, jako každý sport stojí spoustu peněz.
Dá se tím v České republice uživit?
Já se automobilovým sportem neživím, takže nevím. Mám svoji práci.
Jakou školu jste vystudoval?
Školu byznysu a sportu. Škola je ve Wroclawi, ale přednášky jsme měli naštěstí v Pardubicích. Je to ekonomický obor, řízení firmy.
Pustil jste se také do řízení tahačů, kterým se proslavil váš táta Stanislav Matějovský.
Hodně závodů řešíme spolu s tátou, tak jsme si řekli, že by to mohlo být zajímavé.
V čem se liší řízení tahače od řízení závodního auta, na které jste zvyklý? To musí být obrovský rozdíl…
Je to samozřejmě úplně jiné. Především je tahač těžší, má pět a půl tuny. A taky je vyšší, i když ten pocit nahoře není zase tak závratný, jak by se mohlo zdát.