VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Nesvadbová: 'Naučila jsem se málo spát a pracovat v noci'

Východní Čechy - Známá česká spisovatelka otevřeně o své desetileté dceři Bibianě, o zvířatech,
 o práci i o psaní knížek.

23.4.2012
SDÍLEJ:

Barbora NesvadbováFoto: Deník/Jan Vraný

Strávili jsme spolu téměř čtyři hodiny a procházeli jsme se po královédvorské zoologické zahradě. Já, můj přítel, mluvčí zahrady Jana Myslivečková, známá česká spisovatelka Barbara Nesvadbová s téměř desetiletou dcerou Bibianou a její přítel. Bylo to úplně normální dopoledne. Podívali jsme se na lvy, nosorožce, zavítali i k psům ušatým nebo k žirafám. Dali si společně kávu. Bára Nesvadbová se nechovala jako výstřední spisovatelka, nebo známá osobnost, byla to normální máma, která si užívala volného dne se svou dcerkou. Obě se také živě zajímaly o všechno, co se v zahradě děje. A někde mezi výběhem nosorožců a žirafincem jsme si našly čas i na rozhovor.

Jak často jezdíte do zoo?
Začala jsem s tím, když byly Bibianě asi dva roky a začala zvířata hodně vnímat. Moc se nám tu líbí. Navíc zvířata, kterých máme doma dost, obě milujeme. Jezdíme sem asi dvakrát třikrát ročně na různé akce, například na vánoční zoo. Zhruba před rokem jsme potkaly Janu Myslivečkovou (tisková mluvčí zoo – pozn. red.) a díky ní je pro nás každá návštěva jedinečným zážitkem. Není měsíc, kdybychom doma nesáhly po jejích fotkách a neprohlížely si je. Například krmení lemurů byl pro mě jeden z naprosto nejhezčích zážitků v životě.

Co máte doma za zvířata?
Osm koček a jednoho tlustého jedenáctiletého psa, který se jmenuje Garp. Je to retrívr a můj nejlepší kamarád. Pořídila jsem si ho ještě před Bibi, když jsem bydlela v garsonce, byl to takový kavárenský povaleč. A když jsem se přestěhovala na vesnici, tak se tam regulérně bál.

A co ty kočky?
Nikdy jsem je nechtěla a nesměla mít. Otec na ně byl alergický. Navíc na chalupě jsme měli jednu, která mě mlátila, takže jsem k nim ani neměla vztah. Ale ty kočky si mě nějak našly. Začaly ke mně chodit a já jsem si nedávno v jednou legračním časopise přečetla, že jedna z největších lží, které lidi říkají ostatním, kromě toho „Ty hezky vypadáš“ nebo „Vůbec jsi neztloustla“, je:  „To musí být zábavné mít doma tolik koček“. Také jsem si myslela, že lidi, kteří mají doma tolik koček, jsou vlastně magoři a že to u nich musí smrdět. Ale kočky mají každá jinou osobnost. Například paní Robinová je taková distingovaná dáma, Zázvor zase magorka, protože všechno sežere, i slepýše. A pak máme třeba kocourka Filištína a ten zase skáče jako lemur.

Jak všechno zvládáte? Mám na mysli práci, Bibi, zvířata…
Bibča je skvělé dítě, hodné a zvídavé. Nikdy jsem nešla na mateřskou, neměla jsem pocit, že bych k ní potřebovala chůvu nebo ji posílala do nějakého zařízení. Od malička byla se mnou a je zvyklá, že když se pracuje, tak si hraje, nebo si čte. Navíc výhodou novinařiny je, že mohu pracovat kdykoliv. Když jako malé miminko spala, tak jsem mohla editovat nebo vybírat fotky, a když byla vzhůru, tak jsem si s ní hrála. Je to ale něco jiného, než kdybych měla jinou profesi. Neumím si představit, že bych se dostala do situace, kdy bych si musela vybrat, jestli chci pokračovat ve své profesi nebo být doma s dítětem. Než jsem Bibianu měla, tento druh lásky jsem neznala. Je obrovská, největší a nejkrásnější na celém světě. Když se Bibi narodila, neuměla jsem si představit, že bych se vrátila do redakce, ale můj zaměstnavatel mi vyšel vstříc a umožnil mi pracovat. Tak jsem se naučila málo spát a dělat po nocích.
Lidi si myslí, že chodím po večerech někam pařit. Ale řeknu otevřeně, jdu tam, kde mi to zaplatí, nebo je to charita. Neumím si představit, že bych něco vyměnila za to být s Bibi večer doma a číst si s ní Čtyřlístek.

A jak spolu trávíte volný čas?
Bibi si ráda čte a obě jsme rády na zahradě. Byla jsem městská holka, která se přestěhovala na venkov, kde si to užíváme. Nikdy mi zahrada nebyla blízká, měla jsem vždycky pocit, že když si sednu do trávy, tak mě něco pokouše. Ale člověk k tomu dospěje. Mě k tomu právě přivedla Bibča, stejně jako třeba k vaření. Zatímco já jsem si celý život vystačila se čtyřmi jídly, tak ona propadla šílenství podle Julie Child, vaří i podle naší kamarádky Markéty Hrubešové nebo podle Itala Emanuela Ridiho. Je moc šikovná. Když jsem s ní, musím přiložit ruku k dílu. Ale role jsou obrácené. Ona je šéfkuchař a já ficka v kuchyni.

Vystudovala jste žurnalistiku, ale známá jste spíše jako spisovatelka. Do jaké míry vás ovlivnil tatínek, známý autor sci-fi?
Určitě hodně, ale nepřímo. Vyrůstala jsem mezi knihami a lidmi, kteří se o literaturu zajímali, od malička jsem četla. Fascinuje mě, že jsou lidi, kteří nečtou, nebo nemají doma knihy. V Čechách je ale tendence číst stejně jako schraňovat knihy velká. Mimochodem, chtěla jsem být herečkou a baletkou. Milovala jsem Vlastimila Harapese a Labutí jezero.

A co vám v tom zabránilo?
V baletu? Nemám ráda diktát a diktátorství. Takže když jsem chodila asi druhý rok na balet a paní učitelka na mě začala řvát, ať tu nohu dám výš, tak jsem mrskla botami, že ne, že na mě křičet nikdo nebude. A na herectví jsme neměla talent. Přišlo mi směšné dělat ze sebe klauna nebo princeznu.

Až na poslední knížku, což jsou pohádky, jsou všechna vaše díla o vztazích mezi ženami a muži. Do jaké míry mají vaše příběhy základ ve vašem životě?
V médiích se objevuje věta, kterou propaguji. A to, že každý autor píše ze sebe. Nemusí nutně psát o sobě, ale jsou to věci, které mu procházejí hlavou. Na druhé straně, kdybych měla zažít všechno, co jsem popsala, tak mi ani moje matka-psychiatr nepomůže. Samozřejmě že některé mé zážitky v knihách jsou, ale hodně kradu ze svého okolí. Inspirují mě mé přítelkyně. Ale třeba v Pohádkáři, což jsem napsala před pohádkami, je naštěstí autobiografických momentů minimum, protože si myslím, že je to jedna z mých nejsmutnějších knížek.

A jak se díváte na vztahy mezi mužem a ženou. Nepřijde vám, že někdy jsou lidé spíše zoufalí?
Možná je to tím, jak je rychlá doba. Lidé i rychle mění vztahy. Na rozdíl od časů, kdy to fungovalo mé babičce a dědovi nebo mamince a tátovi, je dnes velice snadné změnit partnera. Možná je to jednodušší než vyměnit auto. Myslím si, že úcta ke vztahům je hrozně malá. Ale to všeobecně. Teď jsem se o tom bavila s Bibi. Ona vůbec nevěděla, co jsou jesle, takže jsme si o tom povídaly, i o tom, jak žijí jiné rodiny. Že jsou zvyklé dávat staré lidi do starobinců. Že je rodinná sounáležitost omezenou záležitostí. Nemůžu říct, zda je to škoda, protože nejsem katolický páter, abych se pohoršovala nad společností, navíc mi není ani tolik let. Ale je to jiné. Čím dál větší je trend singl lidí.

Nejsou vztahové problémy způsobeny i tím, že lidé spolu přestali mluvit, a proto mezi nimi došlo k odcizení?
Je to možné. Zrovna nedávno jsem zadávala děvčatům v redakci článek na téma Láska v době wi-fi. Kolik času spolu lidi doma mluví a na jaká témata. Naši měli třeba společnou lásku k literatuře. A nejen, že se o ni zajímali, ale měli i společnou profesi. V tu chvíli to byla výhoda.

Píšete v současnosti nějakou další knihu?
Měla bych napsat duchařský příběh, který mám objednaný, ale moc se mi do něho nechce. A pak mám rozpracovanou novelu právě o různosti vztahů v době různých generací. Jsem z generace silných žen a pamatuji si, jak se chovala moje babička k dědovi a moje máma k tátovi. Vím, že i dnes navzdory feminismu ženy stále slouží mužům. Když přijdu domů, tak také uvařím a uklidím po partnerovi jeho ponožky. A tak to funguje, ať si namlouváme cokoli. Zaplaťpánbůh za emancipaci. Takže bych chtěla napsat knihu o ženství.

Chystáte nějakou další práci 
s Bibi? Napsala jste pohádky, které ona ilustrovala…
Ty byly vlastně pro ni. Mám vymyšlený dlouhodobý projekt. Spíš charitativní záležitost pro hendikepované a mentálně postižené děti. A v současné době mám dva nápady. Jedním je módní kolekce pro děti, protože zjišťuji, že na trhu není oblečení pro děti ve věku dvanáct čtrnáct let. A chci otevřít kavárnu pro mentálně postižené, kde by mohli pracovat. Myslím si, že není víc, než jim dát práci. Je sice skvělé dát peníze na dobrou věc, ale myslím si, že je výhrou mentálně postižené zapojit díky prací do společnosti.

Jste šéfredaktorkou módního časopisu, co vy a móda?
Jé, já jsem hrozně trapná… Na to, co dělám, je to hrozné. Většinu času trávím v kapsáčích. V létě chodím v kapsáčích a v tílku a v zimě v kapsáčích  a v roláku. Myslím si, že jsem přesycena hadry, ale mám je ráda. Když jsem začala pracovat v Bazaaru, říkala jsem si, jak je móda povrchní záležitostí, že se za ni utrácí spousta peněz… A teď ji vnímám jako svébytnou součást umění. Baví mě koukat na mladé módní návrháře a vybírat látky. Ze všeho nejvíc mě ale baví kupovat oblečení pro Bibču.

Před deseti lety jste byla, nezlobte se, krev a mléko a najednou se z vás stal vamp. Čím to?
Jsem šťastná, že mám Bibianu. A když je člověk šťastný a v pohodě, je to ten správný spouštěč. Jedna má kamarádka, herečka, které se nedávno narodila dcera, mi napsala zprávu, že jí dítě zbavilo závislosti na mužích. Není to špatná závislost, ale je to touha po absolutní lásce, o níž si myslím, že si ji těžko mohou žena s mužem navzájem dát. Je to totiž touha po rodičovské a mateřské lásce. A skutečně až s Bibiánou jsem našla svoje životní štěstí a pohodu. Před tím  jsem si myslela, že musím víc cestovat, víc poznávat, víc číst, víc se učit a mít víc ctitelů.

Jak se vidí Bára Nesvadbová za deset let?
To je pro mě velká otázka. Sama to upřímně nevím. Buď budu mít druhé, už sedmileté dítě, vrásky po kolena a budu úplně uštvaná, nebo budu koukat do dálky na svou velkou slečnu a psát knížky.

A budete šťastná?
To nedovedu říct. Doufám, že budu v pohodě.

Očima blízkých

Bibiana, desetiletá dcera: „Mamka je moc milá, hodná a vůbec skvělá. Hodně si spolu čteme, nejlepší je Čtyřlístek. Taky si hrajeme nebo vaříme. Ale to mi mamka pomáhá jen trochu.“

Jana Myslivečková, kamarádka: „Mě na Báře překvapilo, když jsme se s její dcerou potkaly poprvé pracovně, jaká je to sympatická osoba, bezprostřední a milá, a jak je Bibi krásně vychovaná, bystrá, ale ne přemoudřelá. Jsou to taková sluníčka, vyzařuje z nich pozitivní energie. Moc se mi také líbilo, jaký mají vztah ke zvířatům. Čím více je poznávám, tím je mám radši,
a mohu říci, že z pracovního setkání se stalo přátelství. “

Autor: Miroslava Kameníková

23.4.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto

TIP LIGA: Úvodní díl vyšel nejlépe Firbacherovi mladšímu

Ilustrační foto.

Kraj zvyšuje stipendium, aby přilákal nové lékaře

Nominujte Deník v anketě Křišťálová Lupa 2017!

Nominujte Deník.cz do ankety českého internetu Křišťálová Lupa 2017! Díky vám bude mít Váš regionální Deník šanci dostat se do finálního hlasování v kategorii "Zpravodajství".

Vysněné dětské postele

Dětský pokoj potřebuje pořádnou postel. Ale obyčejné postele jsou plné nesplněných dětských snů. Zkuste splnit nějaké ty sny i vysněnou postelí.

Proměnu stadionu odstartuje na podzim demolice

Hradec Králové - Přípravy nového fotbalového svatostánku v Hradci Králové nezůstávají jen na papíře. Přestože Votroci zatím ani po sestupu do druhé fotbalové soutěže svými výkony rozhodně neoslňují, nákladná rekonstrukce všesportovního stadionu v Malšovicích se pomalu rozbíhá.

Dřevomorka prodraží kiosky

Hradec Králové – Městští zastupitelé v úterý schválili navýšení rozpočtu na rekonstrukci kiosků na Pražském mostě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení