Novozámský mohl být muzikant, jenže vzal do ruky činky...

Začal jste naplno pracovat už v pouhých šestnácti. Není to spíš doba randění a užívání si?
Jasně, je, ale já měl vždycky tendenci dělat věci trochu jinak. Obdivoval jsem lidi, kteří se nějak odlišovali, někam směřovali. Na střední jsem měl za třídního učitele takového urostlého namakaného týpka Petra Schlegela, který mi v tomhle směru obrovsky pomohl. To on mě přivedl k fitness a zdravé výživě. Ještě mi ani nebylo osmnáct, když mě protlačil na kurz osobních trenérů a tam mě to dostalo úplně a už jsem nepřestal.

Tak to jste si musel školu užívat, obzvlášť hodiny tělocviku.
Právě naopak, sport úplně nesnáším. Když se na základce rozřazovaly týmy na fotbal nebo vybíjenou, tak já byl vždycky poslední, koho vybrali. Nikdo se mnou ve spojitosti se sportem nechtěl mít nikdy nic společného. Mě sport prostě vůbec nebaví. Nekoukám ani na hokej nebo fotbal. Rodiče mě celé dětství vedli k hudbě. Maminka je herečka, zpěvačka, vede Hudební divadlo dětem, takže jsem jako umělecké dítě místo sportu hrál roky na bubny a na klavír.

To muselo rodiče vaše rozhodnutí jít na sportovní lyceum minimálně překvapit.
Bylo to úplně mimo mísu. A nejen pro ně, vlastně pro všechny v mém okolí. Tenhle obor na mě ale tak nějak zbyl (smích). Řekl jsem si ale, že to vlastně nebude tak špatné.

Jste osobní trenér, tak předpokládám, že se vás lidé asi čas od času ptají, jak se udržujete ve formě. Co jim na to tedy říkáte?
Na to jsem si vymyslel odpověď. Když se mě klienti ptají, tak místo vysvětlování, jak zvedám činky v posilovně, říkám, že se chodím protahovat (smích). To je uspokojí natolik, že už se většinou neptají. Taky mi často mimo kancelář se sklopenýma očima přiznávají, že si rádi dají sem tam kávu nebo zákusek. Já jim s hrnkem kávy v ruce a zákuskem za zády odpovídám: „No, to byste se teda měl zamyslet," (smích). Nic není černobílé.

Když jste v téhle branži začínal, jaké to bylo?
Chaotické. Naštěstí projekt myslifit.cz nevedu sám, mám báječnou kolegyni Martinu Seifrtovou, která je doktorkou biochemie. Strašně chytrá ženská, kterou jsem shodou okolností potkal právě na kurzu trenérů, kam mě protlačil můj učitel. Když nad tím tak přemýšlím, měl jsem opravdu velké štěstí na lidi, které jsem potkal.

S Myslifitem jste na trhu už přes dva roky. V čem se vaše práce za tu dobu změnila?
Na začátku jsem byl hrozně hrrr, chtěl jsem s projektem zabrat všechny segmenty trhu. To znamená, že hned v prvopočátku jsme zaměstnali trenéry a začali dělat skupinové tréninky, do toho výživové poradenství, osobní tréninky, a tak dále. Bylo toho příliš 
a zpětně vidím, že se svými organizačními schopnostmi jsem to opravdu nemohl zvládnout. Spoustu špatných rozhodnutí vycházelo ode mě a Martina to možná věděla 
a chudák to nějak musela přetrpět (smích). Když se na to zpětně podívám, nemá to se mnou vůbec lehké. Postupně jsme tedy začali ubírat, odbourávali jsme osobní tréninky, skupinové lekce a nakonec jsme zůstali u toho, co nám jde nejlépe – u výživy.

Své studium jste skončil maturitou. Razíte názor, že bohatí 
a úspěšní lidé vysokoškolské vzdělání nepotřebují?
Nemám rád takovéto opírání se o velká jména, která jsou úspěšná „bez vzdělání". Když někdo zmíní třeba zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga a říká o něm, že „přece taky nevystudoval a kam to dotáhl", tak už pak většinou ale nedodá, že nedostudoval Harvard. Školu, na kterou by se valná většina lidí ani nedostala, natož aby tam nějakou dobu vydržela.  Je pravda, že spousty „podnikatelů" v mém věku si hlavně před rodiči svoje nestudování obhajují přesně touhle frází. Setkávám se s tím často, že přece velcí lídři a úspěšní podnikatelé vůbec nestudovali. Je to pohodlná berlička, i já osobně jsem to párkrát vypustil z pusy (smích). Pak mi došlo, že to je v mém případě hlavně 
o lenosti.

Takže škola už je pro vás pasé?
Tak to určitě není. Přechod ze střední na vysokou mi tak nějak utekl, to ale neznamená, že jsem všeuměl, a tím pro mě vzdělávání končí. Člověk by měl dělat to, čemu věří a já věřím, že studium je důležité, že má smysl. Sám jsem se dostal ve své práci do stádia, kdy mi došlo, že pokud chci v tomto oboru jít dál a stát se skutečným odborníkem, tak to, co v hlavě mám teď, mi nestačí. Chtě nechtě se budu muset vzdělávat dál. Přiznávám ale, že byly momenty, kdy jsem ze sebe dělal něco, co jsem nebyl, ale to je pryč. Určitě bych nikoho neodrazoval od studia oboru, který ho baví nebo zajímá. Pokud si člověk myslí, že bude úspěšný i bez školy tak dobře, neberu mu to. Záleží ale kolik o tom svém oboru ví. Zákonitě totiž každý člověk, pokud není skutečný odborník, za nějaký čas narazí na svůj vědomostní strop.

Nemáte někdy pocit, že je toho na vás moc? Že ani ne ve dvaceti jste si toho naložil příliš?
Hlavně mi neříkejte, že mám celý život před sebou, ať se tolik neženu. Tuhle větu úplně nesnáším (smích). Za to, kde jsem a kam směřuji, vděčím lidem, které potkávám, a kterými se obklopuji. Je to především rodina, která mě neskutečně podporuje. Je to víc, než já. Pocit, který vás absolutně převyšuje. Taky mám už skoro rok osobního kouče a mentora Jakuba Limra, který je náhodou také pastorem, a to v církvi Mozaika tady v Hradci Králové. Díky němu dělám v práci i v osobním životě kroky, které mě posunují kupředu. Jednu věc vím jistě, a to, že kdybych na to všechno byl sám, tak to nebude fungovat.

Michaela Zumrová