Myslím, že letos to bylo trochu jinak. Bylo to jinak také v tom, že se na Staroměstském náměstí, náměstí, které zažilo pohnutou historii naší země, například popravu 27 českých pánů, sešly tisíce lidí. Tito lidé přišli vyjádřit nesouhlas s jednáním a chováním hlavy státu a jeho pochlebovačů. Nešlo jen o odepření dříve přislíbeného vyznamenání starému pánovi z Kanady, což považuje většina slušných lidí této země za ostudu. Mně osobně to připadá jako dva hoši na písku: „Když mě budeš zlobit, nedám ti bábovičku!" Je to ubohé a nehodí se to k vrcholovému politikovi, který by měl být nestranný, nad věcí a neměl by podléhat takovýmto náladám. Je to naprosto neprofesionální.

Dalajláma? Jiná kapitola

Co se týká dalajlámy, to je jiná kapitola. Pokud představitelé na vrcholu politické moci této země nemají zájem sejít se s tímto duchovním vůdcem Tibetu, je to jejich věc. Ale myslím, že jim v žádném případě nepřísluší ve svobodné demokratické zemi někomu, byť by to byl člen vlády, zakazovat sejít se soukromě s dalajlámou a ještě následně „trestat" starého pána ze země za oceánem za „neposlušnost" jeho synovce. To s tímto udělováním státního vyznamenání nemá přece žádnou souvislost a je to ubohé, zákeřné a dalo by se říci, že až směšné. Myslím, že to občany spíše pobavilo, i když někoho rozčílilo, a bylo zase o čem psát a diskutovat.

Řekl bych, že mnohem horší bylo vyjádření čtyř našich politických představitelů směrem k Číně. Bylo to servilní a zbytečné gesto, jako by Česká republika byla nějakým vazalským státem Číny. Vypadalo to skoro, když to trochu přeženu, jako proslov Emanuela Moravce za protektorátu na Václavském náměstí po atentátu na Heydricha – kdy byli lidé nahnáni na náměstí a museli vyslechnout patolízalský projev kdysi hrdého vojáka československé armády a zdravit zdviženou rukou. A nemusíme chodit až tak daleko do historie. Stačí si vzpomenout na doby, které jsme mnozí z nás zažili. Například oslavy vítězného února nebo 1. máje, kdy nás naši političtí vůdci nutili k provolávání slávy komunistické straně a „bratrskému" Sovětskému svazu! Jistě nikdo nechce, aby se takové doby vrátily. Proto se také takové množství lidí sešlo na Staroměstském náměstí.

Kompars v sále a odvedení pozornosti

Ti, kteří byli ve Vladislavském sále, se zřejmě řídili heslem „koho chleba jíš, toho píseň zpívej." V prvních řadách byli naši významní političtí představitelé, ale kdo byli ti za nimi? To množství lidí? Vypadalo to jako kompars, tak jak se o tom vtipkovalo na internetu. Kdo ví, co jim za účast slíbili nebo zaplatili?

Prezident pojal svůj projev jako návrat ke kořenům, vyzdvihoval osobnosti, které se účastnily bojů s našimi západními spojenci proti fašismu, citoval Masaryka, Baťu. Prezentoval se tímto na prozápadního demokratického politika. Připadalo mi to jako odvedení pozornosti od jeho předchozího chování a jednání. Myslím, že to bylo naprosto cílené a promyšlené. V divákovi to mělo vzbudit dojem, jak je náš pan prezident moudrý, vzdělaný a demokratický. Co se týká oceněných, tak až na drobné výjimky se tomu nedá nic moc vytknout. To minulý rok to bylo mnohem horší, když prezident ocenil hlavně své kamarády, podporovatele a pochlebovače. To by v kontextu posledních událostí moc dobře nevypadalo. Mělo nás to uchlácholit, že se vlastně nic nestalo a nic se neděje. Ale stalo se a nedá se to přehlížet. Nabízí se otázka, proč to nejvyšší představitel naší země, kterého si zvolila většina národa, dělá? Proč obrací svou tvář stále více na východ? Proč jej tolik přitahuje rudá barva, kterou jsme tady měli na očích několik desetiletí.? Na to ať si každý odpoví sám.

Neměli bychom se ale nechat uspat navenek důstojným projevem, který měl působit i na emoce. Třeba zmínka o ocenění chlapce, který obětoval svůj život pro záchranu spolužačky. Je to jen divadlo pro veřejnost. Abychom se náhle neprobudili v zemi, která bude úplně jiná, než jakou jsme si vybojovali v listopadu 1989 na náměstích.

Miroslav Koláčný