'Všechno dobré mě naučili dobří lidé v mém dětství'

Eva Hudečková (za svobodna Trejtnarová) se narodila 3. prosince 1949. Vystudovala DAMU, rok strávila v Divadle Jiřího Wolkra, ale pak se rozhodla pracovat bez angažmá. Od poloviny osmdesátých let se věnuje psaní knih. Už její prvotina Bezhlavá kobyla (vyšla v roce 1992) měla nadšený ohlas čtenářů.

Do povědomí veřejnosti jste vešla jako herečka. Stýská se vám po natáčení, po divadle, nezatoužila jste se někdy alespoň na čas vrátit na prkna, která znamenají svět?
Já jsem herecké povolání měla moc ráda, proto jsem je šla studovat a léta se mu věnovala. Do herecké praxe jsem vstoupila s velkými iluzemi, s úžasnými  nabídkami, ze kterých potom sešlo, neboť proces normalizace měnil dramaturgii. Spousta nádherných věcí, které se měly točit, se netočily, protože byly z nějakého důvodu závadné. Byla to doba, která  vyžadovala úplně jiná témata, jinou politiku, a ne vždycky mně  to vyhovovalo. Je samozřejmé dlužno říct, že i tehdy se natočila spousta krásných věcí, například veselohry. Pro vládnoucí třídu bylo totiž důležité, aby se lid bavil. Takže komedie kvetly a já měla to štěstí, že jsem v některých hrála vedle senzačních kolegů. Hlavně v krásných látkách Miloše Macourka, kterého považuji za geniálního tvůrce. Měla jsem štěstí na pana Daňka, vynikajícího autora dramatizací a her. Vadilo mi ale, že o hereckém  osudu nerozhodoval talent, ale spíš různí straničtí tajemníci, a to pro mě bylo naprosto nepřijatelné, protože já si svůj osud řídím sama.

Co vás nasměrovalo do role spisovatelky?
Už jako dítě jsem psala básničky, povídečky, protože jsem milovala poezii, v té době to bylo velice moderní. A neznat  básníky byl hřích proti vzdělání. Já si myslím, že především  čeští básníci jsou srovnatelní s tím nejlepším, co kdy bylo ve světě napsáno. Já se hodně  věnovala poezii. Když ji objevíte a zjistíte, co je to za zázrak, tak se ji snažíte objevit v sobě, což asi dělá každé tvořivé dítě. No, a když jsem se dostala  k herecké profesi, zajímaly mě kusy, ve kterých budeme hrát, z kterých se  herecký talent upřádá, protože když nemá herec dobrý příběh, tak je mu veškerý talent na nic. Samozřejmě jsem zatoužila kvůli tomu, že jsem chtěla  hrát v něčem krásném, si to napsat. Tak to začalo. Napsala jsem několik scénářů, všechny se měly točit. Pak přišla revoluce a z mých projektů sešlo. Bylo to sedm let práce a najednou z toho nebylo nic. Říkala jsem si: Nedá se nic dělat, neučila ses sedm let na nic. Na přímluvu svého muže jsem začala psát knihy. Prvotinou byla Bezhlavá kobyla,  pak jsem dostala  nabídky z televize. Napsala jsme devítidílný seriál O ztracené lásce, pohádku, rozhlasové dramatizace, a  pokračuji dál. Bezhlavou kobylu  jsem věnovala svým předkům. Uvědomila jsem si, že to, co je ve mně dobré, mě naučili dobří lidé. To se nenaučíte sama, potřebujete mít jako dítě  svého dobrého guru, kterému záleží na tom, abyste byla dobrým člověkem. Protože on ví, že když budete dobrým člověkem, tak budete v životě šťastná.

A vy jste v životě šťastná?
Jsem. I když to samozřejmě není moje zásluha, i když  se o to snažím, abych měla sama sebe ráda. Mám úžasného muže, je to nádherný člověk. Bytost, která je vstřícná, nesobecká, chytrá, on je prostě noblesní. Mám úžasné přátele kolem a víte, to už je  moc. Mám pocit, že  jsem dostala tolik, tolik darů, a tak se je snažím splácet.

Vrátíme se k televiznímu  seriálu O ztracené lásce. Nepřála jste si alespoň chvíli stanout na druhé straně, a to v roli některého z herců?
Víte co, já si při tom psaní herectví užiju. Já si vlastně všechny figury představuji, navíc mám  filmové vidění, takže příběh vidím v barvách jak na běžícím pásu. Už bych neměnila.  Pro mě je pozice autora, který je svým způsobem bohem, tvoří nové bytosti, příležitosti pro herce, režiséry, nádherný úděl.

V roli spisovatelky se cítíte naplněná a šťastná?
Ano, a navíc mohu být více se svým mužem, protože když jsem hrála, tak byly týdny, kdy jsme se neviděli, a my jsme hrozně rádi spolu. Tohle je ideální  způsob života pro nás pro oba.

Hodně cestujete, který kontinent, země se vám vryl pod kůži tak, že byste tam chtěla strávit část svého života?
Mám pár místeček, miluji Benátky, město, které mě bere za srdce. Tam bych mohla žít napůl. Jinak jsem veliká vlastenka, svoji zemi moc miluji, hlavně když vidím, že lidé se snaží, aby v ní bylo dobře. Je vidět, když lidi svůj kraj mají rádi  a snaží se pro něj něco udělat. U nás jsou místa přenádherná a já doufám, že lidi dostanou rozum a začnou vše vylepšovat. Dřív  byli pyšní, když mohli pro svoji zemi vykonat něco zadarmo. Já bych si moc  přála, aby bylo méně nadávání a víc lásky a práce.

Kdo je při psaní vaším vzorem, ke které knize se  ráda vracíte?
Lásku ke knihám a k psaní jsem získala od velikých autorů. Maminka byla vášnivá čtenářka, odmalička mě učila číst krásnou literaturu. Já jsem byla zvyklá na Romaina  Rollanda, Francise Dickense, Christophera Marlowa, ruskou literaturu, Stefana Zweiga, Liona Feuchtwangera, giganty, génie. Na žebříčku jsou pořád vyjma Gabriela Garcíi Márqueze, mého básníka snů, i knihy Johna Irvinga.

Kde se pro psaní inspirujete?
Dívám se do knih básní  Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Otokara Březiny, tam je všechno. Básníci ještě víc než spisovatelé dokážou nahlédnout do lidské duše, popsat nejniternější vztahy, hnutí, a tak se k nim  obracím.

Je nějaký váš titul, který přicházel na svět  v „bolestech"?
Ano, je to kniha Sedmihlásek, kterou jsem věnovala mému manželovi k padesátým narozeninám. Pojednává o dětech, které chtějí zachránit svět.  Záleželo mi na tom, abych ho potěšila, aby se mu líbila, abych ho inspirovala.

Jaký je váš vztah k hudbě?
Maminka nás k ní samozřejmě vedla, milovala jsem  naučné koncerty České filharmonie, jejich návštěva pro nás  byla poctou. Doma jsme měli velkou gramofonovou skříň, která nádherně voněla, byla  naplněna krásnými  deskami. Já jsem milovala Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetanu. Vždycky jsem cítila, že  v notách je napsaný příběh, a já z té hudby cítila, jak ta naše země byla nádherná. Vidíte luhy, háje, vesničky, kostelíčky, boží muka. Na housle jsem nikdy nehrála, jen na piano, kytaru  a zpívala. Jsem šťastná, že jsem se všeho v životě dotkla a považuji to v něčem nezastupitelné. Protože muziku, obrazy, nádherné knihy ničím nenahradíte. Myslím si, že kultura v životě lidském je nezbytnou součástí  a mělo by se do ní mnohem víc investovat.

Tak se přeneseme na jinou parketu. Co vy a vaření?
No, na to už opravdu nemám čas. Navíc  jsem zjistila, že čím víc je jídlo jednodušší,  držíte se zeleniny, ovoce, olivového oleje, tím nejlépe uděláte pro své tělo i pro svůj mozek a duši. Od vaření jsem hodně upustila. Nyní je to taková syrová, polosyrová strava  a výborně se s ní žije.

Na čem nyní pracujete?
Napsala jsem dva scénáře a píši knihy. Práce mám hodně a moc mě těší. Píšu pohádky, já totiž miluji fantaskní svět, když je realita ověnčená, když se tam objevují věci, které jsou mezi nebem a zemí. Myslím, že toho moc a moc tušíme a ty věci mohou být   krásné a zajímavé, a to se snažím vnést do svých knih, neboť na počátku všeho krásného bývá veliký sen, a to je taky něco mezi nebem a zemí. A když se vám ho podaří uskutečnit, přivést ve skutek, tak je to malý zázrak, a na zázraky já věřím.

Žijete v Praze, jaký k ní máte vztah?
Jsem pražská rodačka, od dětství to město miluji. Když jsem dostala ve škole jedničku, maminka mně dala desetikorunu a já mohla jít do divadla, na koncerty a hlavně jsem chodila po památkách. Praha mě fascinovala od dětství. Praze jsem věnovala i svoji poslední knížku Tajemství pražského šotka, protože Praha je jeden ze zázraků a největších darů už proto, že jsem se tu narodila a že tu mohu žít. Patří k nejkrásnějším městům a moc bych jí přála, aby ji lidé milovali a nezničili nějakými nevkusnými zásahy, nesmyslnými stavbami.

Co byste vzkázala našim čtenářům?
Já bych jim moc přála, aby váš Deník byl skvělý, aby jej lidé rádi četli, aby oni milovali vás a vy je.

Očima blízkých

Jitka Molavcová, herečka, zpěvačka:
„Všechno je cizí, jen čas je náš. A ten běží, kličkuje, jak zajíc… Některých lidí jako by se ten spěch ale  netýkal. A činí nás, kteří máme tu vzácnou příležitost se alespoň občas s nimi setkávat, šťastnými. Dávají nám naději. Eva Hudečková k těm vzácným lidem patří. Vše, co tvoří, má duši… Děkuji Ti, milá Evo, za to, že jsi. Z celého srdce Ti přeji život plný klidu, vyrovnanosti 
a  bezpečí."

Václav Hudeček, manžel, houslový virtuos:

„Eva je obdivuhodná. Udělat kariéru v jedné umělecké profesi, pak ji pověsit na hřebík a začínat znovu v době, kdy dostávala skutečně hrozně moc nabídek na hereckou práci a kdy byla pevně usazena na herecké pozici, je obdivuhodné. Navíc píše tak úžasným jazykem, má skvělé nápady. Mě to fascinuje, já ji obdivuji. V osobním životě je to férový, fajn člověk, spolehlivý, prostě je to veliké štěstí, že jsme se potkali."

Příští pondělí si můžete přečíst rozhovor s automobilovým závodníkem Karlem Lopraisem.