Tři medaile ze zimní olympiády v Soči přenáší pěkně v batohu na zádech. Stačí pár minut a hned vám dojde: jeho sláva jen tak nezmění.

A že obličej nejslavnějšího rodáka z Letohradu teď  zná celá republika? Pořád je to ten sympatický a pihovatý kluk s neuvěřitelně rozpustilým úsměvem. Úspěšný biatlonista Ondřej Moravec (29) je vlastně jako Chris z filmu „Sedm statečných". Jen je mnohem  veselejší. Rozený klaďas, hrdina, jehož plakát si vylepíte nad postel a mimochodem, také skvělý „pistolník".

„Ne jsem uměl říkat už před olympiádou. Změnilo se jenom to, že jsem se ho musel naučit říkat slušně," svým osobitým humorem popisuje, co se po dvou stříbrných a jedné bronzové ze Soči změnilo.

Po své životní sezoně Deníku i prozradil, že k moři ho už jen tak někdo nedostane.

Jak často musíte ukazovat 
lidem medaile?
Hodně často. Když jdu na nějakou společenskou akci, tak je beru s sebou. Hádejte, 
co mám teď  v batohu.

Že by medaile?
Trefa (usmívá se). Kolikrát nevím, co s nimi. Někde nechávat se mi je moc  nechce. 
S jednou se můžete postavit a ukázat ji, ale tři… To je už blbý (rozesměje se).

Rozumím, velká šlamastika…
(směje se) Přesně tak. Třeba při  focení je dost složitý, jak je vlastně chytit.  Ale jsou případy, kdy jich lidi mají ještě víc, podívejte se na ty, co mají medailí  třeba pět. Ti mají problémy, ne já (usmívá se).

Změnila vám úspěšná olympiáda život hodně?
Hlavně přibylo hodně povinností, některé příjemné, jiné méně. Ale co mi přijde jako docela dobrá sranda, tak mě poznává skoro sto procent pumpařů na benzinkách. Doma v Letohradu se nezměnilo prakticky nic, tady mě lidé znali už před Soči. Teď  mě jen poznávají už i jinde.

Pořád je příjemné, když každý chce vědět, jaké to vlastně 
v Soči bylo?
Když to není desetkrát 
za hodinu, tak jo (usmívá se).

Musel jste se nově naučit říkat „ne"?
To jsem už uměl. Jenom jsem se musel naučit říkat „ne" slušně (rozesměje se). Ne, teď  mi volají lidé s nabídkami na různé akce a je toho fakt hodně. Naštěstí něco filtruje třeba i manažer svazu… Ale když někdo zavolá přímo mně a nehodí se mi to, musím slušně říct, že se opravdu dostavit nemohu. Kdybych měl jezdit všude, tak bych se asi musel zbláznit.

Takže se daří hlídat hranici, aby sponzorské aktivity nezasáhly do přípravy?
Jsem domluvený s trenérem Ondrou Rybářem i Jirkou Hamzou (manažer svazu), že pokud by měla nějaká akce zasáhnout do doby tréninku, měla by se pořádně promyslet, aby všechno mělo hlavu a patu. Vím, že  hodně sportovců si v minulosti stěžovalo, že se v sezoně po olympiádě objevilo najednou hrozně moc akcí a výsledky nebyly takové.

Právě…
Já  bych právě tenhle problém mít nechtěl. Uvidíme, jestli všechno půjde vyfiltrovat tak, že mi do přípravy nezasáhne nic. Ale bojím se, že tohle se asi nepovede. Chtěl bych se poučit z chyb jiných, takže klíčové bude, všechno hlavně dobře naplánovat.

Teď mě tak napadá, bylo hodně těžké se slušné „ne" naučit? Odmítnout, ale přitom neurazit, je hodně složité. Vzpomínám, jak třeba Dominik Hašek měl po Naganu už po krk toho, jak si ho lidé přes plot fotili, když na zahradě trhal ovoce…
Není to jednoduché. Když máte všeho plné zuby… Ale zatím jsem se vždycky uhlídal. Zatím nic nedošlo tak daleko, že bych někoho vyhazoval oknem.

Pak by také hned chodily do novin od lidí příspěvky, že hvězdě roste nos moc nahoru.
To je mi jasný (usmívá se). Ale ne, snad se tohle nikdy nestane. Občas toho mám opravdu hodně, ale do takové fáze se, doufám, nikdy nedostanu.

Přemýšlel jste už nad tím, že bude zatraceně velký kumšt poslední sezonu v příštím roce aspoň vyrovnat?
Bude to hodně těžký. Mým cílem pro příští rok tak bude asi úspěch v celkovém Světovém poháru, abych dlouhodobě podával stabilní výkony. Chtěl bych se posunout nahoru.

Doteď vám pomáhala i dobrá parta. Nebude problém, že Ondřej Rybář chce v roli trenéra reprezentace na plný úvazek skončit?
Zase tak drastický to nebude. Ondra s námi jezdil úplně všude a tohle teď  asi nebude. Stejně z toho ale nevypadne.

Takže se nebojíte?
Za sebe říkám, že ne. Trenéra nepotřebuju na všech trénincích, ale chci ho mít tam, kde je to důležitý, třeba na velkých závodech. Jestliže vyrazí na půlku svěťáku, tak i to bude stačit. Když jsem byl letos ve Světovém poháru druhý, tak tam Ondra ani nebyl (usmívá se). Tím samozřejmě nechci říkat, že bych ho nepotřeboval. Naopak. Ale tady je jasně vidět, že nemusí být úplně všude. Myslím, že budeme fungovat dál.

Minulý pátek vám začalo úplné volno. Je to tak?
Pořád jsem měl něco, ale minulou sobotu jsem na týden odjel do Itálie na skialpy (lyžování ve volném terénu). Zase žádné ležení, ale aspoň se na chvilku dostanete od všeho úplně pryč .

Skialpy? Já spíš čekal moře jako před rokem.
Žádný moře, pak jedu ještě s manželkou lyžovat na ledovec. Nejsem typ, který by si nějak užíval moře . Vloni jsem byl 
v Malajsii asi tři týdny, což mi bohatě stačilo, teplem a vlhkem jsem byl tak rozteklej, že mám možná na celý olympijský cyklus vybráno (usmívá se).

Chudák manželka, že ji budete celý rok jen tahat po horách.
Ne, dělám si srandu, jen mě to u moře prostě baví tak asi tři dny. Jezdit tam na deset, tak těch posledních sedm dní bych byl asi zpruzelej a chtěl pořád domů. Radši pojedu někam jen na šest dní s tím, že mě to bude bavit celou dobu.