To se povedlo, a tak slávistky budou hrát nejvyšší soutěž i v příští sezoně. Spokojena mohla být i trenérka MARTINA POLÁKOVÁ, přestože si s týmem před sezonou přála získat medaili.


Jak se cítíte krátce po sezoně?
Před sezonou jsem si hlavně přála, abychom se vyhnuly boji o záchranu a vlastně i nejhorší variantě, kterou by byl sestup. Proto jsem chtěla postoupit do semifinále, což se povedlo. Pro celý klub je to určitě úspěch, který bude doceněn později. Nicméně, když jste tak blízko medaili a nedopadne to, tak převládá zklamání. Tak tomu je i v mém případě.

Čím to, že vše nedopadlo ještě lépe?
Osobně si myslím, že na medaili jsme měly. Děvčata by však musela v závěrečných dvou zápasech navázat na výkony ze základní části. Za patnáct let, co u družstva působím, nebyl tým žen tak blízko úspěchu. Na druhou stranu se v rozhodujících kláních projevila nezkušenost některých hráček, v neposlední řadě sehrála velkou roli psychika.

Můžete být konkrétnější?
Podívejte – v semifinále s pražskou Slavií se hrálo ve zcela zaplněné hale v Edenu. Při zápase nebylo slyšet vlastního slova, děvčata mé pokyny vůbec nezaregistrovala. Připadala jsem si jako někde na fotbalovém zápase. S něčím takovým se družstvo dosud nesetkalo, své sehrála až přílišná nervozita. Holky si až moc uvědomovaly, o co se hraje. Naopak pražská Slavia je na podobnou atmosféru zvyklá, a to jak z ligy, tak i z evropských pohárů.

V semifinále by pro vás byl hratelnější tým Pragy, nemyslíte?
Těžko říci. Jak už jsem uvedla, děvčata hrála v obou zápasech strašně nervózně, bojovala sama se sebou. I tak to pro ně byla velká zkušenost. S Pragou jsme hrály o bronz a vysoko jsme prohrály.

Celou sezonu odchytala teprve čtrnáctiletá Čecháková…
Bára roli jedničky zvládla, a to i přesto, že v průběhu sezony byla pod velkým tlakem. Získala určité zkušenosti a jen doufám, že na sobě bude dál pracovat a nadále se bude zlepšovat. Má před sebou velkou budoucnost a byla by škoda, kdyby svůj velký talent promrhala. Rozhodně si nemyslím, že by Bára byla hlavní příčinou toho, že nemáme medaili. To určitě ne.

Jak se předvedly hostující hráčky z Hostivaře?
Všechny nám hodně pomohly v základní části. Denisa Neplechová navíc byla s dvanácti góly naší nejlepší střelkyní. V závěrečných zápasech však jejich výkonnost určitě nebyla podle mých představ.

Je naděje, že by tyto hráčky absolvovaly s Hradcem také extraligu na venkovní ploše?
Naděje je hodně malá, protože Hostivař hraje nejvyšší soutěž stejně jako my. Je jasné, že s hostováním nebo přestupem by pražský klub nesouhlasil. Jediná možnost by byla v případě, že by děvčata v Hradci studovala.

Halová sezona byla pro celý klub velice úspěšná. O to více mrzí, že vás hradečtí příznivci nemohli vidět na vlastní oči, je to tak?
Zcela určitě. Palubovka v hale Slavia v Orlické Kotlině je pro extraligu mužů i žen již řadu let nezpůsobilá. Jsme ochuzeni, že nám Český svaz pozemního hokeje nepřidělí konání těchto kvalitních zápasů. Jsem přesvědčena, že diváci by si našli cestu v hojném počtu a vytvořili by správnou atmosféru. Ale kdy bude položena nová palubovka, v tuhle chvíli nedokážu říci. V Hradci bohužel není jediná hala, kde bychom mohli kvalitně trénovat a hrát zápasy. Je to asi tak, jako kdyby se fotbalista celý týden připravoval na škváře a zápas odehrál na přírodní trávě.

Co vás čeká v nejbližší době?
Příprava na jedenáct extraligových kol venku, ve kterých nás čeká boj o udržení v soutěži. Odstup mezi dalšími dvěma celky je naštěstí minimální. Věřím, že děvčata si uvědomí, o co jde, a extraligu udrží. Hlavní důraz je v těchto dnech kladen na fyzičku. Koncem března bych ráda sehrála alespoň dva zápasy ve Vídni.

Co byste dodala závěrem?
Chtěla bych poděkovat magistrátu města za podporu pozemního hokeje. Kromě již zmíněné nové palubovky bych si přála, aby v Hradci Králové co nejdříve vyrostl stadion jen pro pozemní hokej se speciálním povrchem. Umělá tráva na Všesportovním stadionu tyto parametry nemá. Za velmi dobrou spolupráci v průběhu halové sezony děkuji mému asistentovi Marku Machútovi. Mužům zároveň gratuluji k zisku stříbrných medailí.

Jan Skalička