I když jsem si ho jako ředitele vážil a z pohledu let si myslím, že to byl můj nejlepší šéf, jeho rady jsem nějak neuposlechl. Do hospody jsem pravidelně nechodil. Ani jako mladý učitel, ale ani později, když mi roky přibyly. Nekouřil jsem a zakouřené prostředí mně nedělalo dobře. A pivo se také nestalo mým oblíbeným nápojem. A pokud jde o ty informace, tak ty jsem dostával v dostatečné míře i kvalitě od svých kolegyň o přestávkách ve sborovně školy.

Dobíjení energie při vyjížďkách na kole

A proč tak dlouhý úvod k cukrárnám? To proto, že mým zamilovaným místem se na celý život staly právě ony. Rád jsem jezdil na kole od města k městu a v cukrárnách jsem dobíjel potřebnou energii. Bylo tam vždy čisto, voňavo a popíječů kávy a ochutnávačů zákusků také dost. A ti mi rádi poskytli informace, které jsem potřeboval. Stačilo navodit řeč a téma. Brzy jsem znal cukrárny v padesátikilometrovém okruhu od svého bydliště.

Když jsme se před rokem přestěhovali do Hradce Králové, tak jsem zahájil „cukrárenský výzkum" doslova od prvního dne. A byl to zajímavý a velmi podnětný rok. Když dovolíte, podělím se s vámi o své „sladké" zkušenosti.

Pěnivá káva či originální zákusky

První cukrárna, kterou jsem objevil, byla hned vedle hlavního vlakového nádraží, s poetickým názvem Kolibřík. Jen pár minut od mého nového bydliště, s nabídkou výtečných a poměrně levných zákusků, se brzy stala vyhledávaným místem během mých vycházek za poznáním města. Ochotný personál si brzy osvojil můj zájem a už bez objednávky hned ve dveřích cukrárny pro mne chystal „moka řez" a báječného „turka". Když přešla zima a já jsem si na kole mohl vyrazit někam dál, oblíbil jsem si cukrárničku v Předměřicích nad Labem s ještě větší nabídkou a ještě pěnivější kávou než v Kolibříku.

V létě jsem pak ještě objevil Jadran v Malšovicích, kde jsem se cítil v rodinném prostředí jako doma. Ale ze všeho nejvýše hodnotím Literární kavárnu v nové městské knihovně ve Wonkově ulici. Nádherný interiér s originální výzdobou, plno světla z ulice a úsměvů příjemných cukrářek. Navíc originální zákusky a naprosto bezkonkurenční káva či čaj. Ceny sice trochu vyšší, ale kvalita se přece musí zaplatit.

Ne všude musí být člověk spokojený

Na druhou stranu bych mohl v krajském městě uvést příklady cukráren, kde jsem byl jednou a více jsem se do nich už nikdy nevrátil. To proto, že zákusky byly okoralé, káva jako v hospodě IV. cenové skupiny – bez pěny a studená. O čistotě a příjemném prostředí raději pomlčet. Nechci ze svého povídání dělat nějakou reklamu těm dobrým a hanět ty méně kvalitní. Vždy se přece jen jedná o subjektivní názor a možná právě tam, kde jsem nebyl spokojený, naopak jiný zákazník vyjádří spokojenost.

Muzeum tradic a vzpomínek

Na závěr jsem si nechal nejoriginálnější cukrárnu, kterou jsem za rok pobytu v Hradci Králové navštívil. Není přímo ve městě, ale v blízkém Černilově. Budete-li tudy mít cestu, určitě se v ní zastavte. Není to jen klasická cukrárna, ale je to malé muzeum místních tradic a vzpomínek. Najdete zde tradiční nábytek, ale také řadou vitrín s předměty a dobovými fotografiemi. Nabídka je nejen klasická cukrárenská, ale zahrnuje také výtečné domácí čaje, šťávy či kompot. Řekl bych, že je tam jako u babičky ve spižírně. Byl jsem prostředím i nabídkou doslova unesen. Navíc mne tato cukrárna dvakrát zachránila, když jsem se v ní schoval před náhlou bouřkou a podruhé při letním výjezdu při teplotě nad 30 °C, kdy mi docházely síly vyčerpáním z větru a letní výhně. Po občerstvení jsem byl zpátky v Hradci, dopovaný posezením a nabídkou v cukrárně, jako kdybych najednou jel na závodním kole. I když to moje je těžké elektrokolo pro starší a pokročilé.

Úvahu o hradeckých (a okolních) cukrárnách chci zakončit jenom malou poznámkou. Hospody mi zase až tak moc nevadí a samozřejmě jsem je také mnohokrát při svých cestách navštívil. Ale mám pocit, že prodavačky cukrářky jsou tak trochu jako to jejich zboží – sladké a roztomilé. A vůbec nezáleží na jejich věku. Zda je to pravidlo i v hospodách, to si musím teprve ověřit. Takže v tomto roce začnu exkurze po hradeckých hospodách. Uvidím, jak se to projeví na mé postavě. Po „cukrovém roce" jsem přibyl celých šest kilogramů. Třeba po tom letošním trochu zhubnu.

Oldřich Suchoradský