Cizí slečna mě tahá za ruku. Nechápu, co po mně chce. Proč na mě vůbec sahá? Je mi to nepříjemné. Klopím oči, nemohu se na ni dívat. Nevím, kam mě chce vést. Bráním se. Nemohu mluvit, jediné, co zvládnu, je výmluvné gesto: zkřížené ruce na prsou. Slečna to zkouší větší silou. Zapřu se. Prostě ne. Ničemu nerozumím. Jsem zmatená.

I tak může vypadat život autisty. Život, který nezapadá do běžných měřítek moderní společnosti, vyznává jiné hodnoty a vybočuje z obvyklých hranic lidského soužití. Jak se žije autistům, si mohli zájemci vyzkoušet v Integrační školce Lentilka v Pardubicích.

K prvnímu úkolu jsem dostala jasné instrukce. Nemluvit a odmítat spolupracovat. Předstírat, že nevím, co po mně slečna chce.

Po dokončení úkolu si sedáme na zem a vyprávíme si, co jsme v danou chvíli prožívaly. Máme si říct, co bylo nepříjemné. To není těžké – nepříjemné to totiž bylo celé. Nejhorší však je, že druhému člověku nemohu vysvětlit, co se děje.

Slečna říká, že pro ni bylo nejtěžší to, že se cítila naprosto beznadějně. Já jako autista jsem ale nic takového poznat nedokázala.

Druhý úkol je úplně jiný. Na obrazovce počítače se mi ukazují čísla, která mám nalézt v zobrazené tabulce. Není na tom nic těžkého – alespoň do chvíle, než mi do sluchátek pustí ruchy. Právě na ně totiž autisté mnohdy reagují přehnaně – jsou totiž vůči zvukům více citliví. Soustředit se na hledání čísel je najednou mnohem náročnější.

Jsem zvyklá pracovat v hlučnějším prostředí, takže úkol plním bez větších problémů. Ale představa, že bych něco takového musela stejně jako opravdoví autisté poslouchat pořád, je děsivá. Zatímco já si sluchátka můžu snadno sundat, oni ty zvuky prostě vypnout nemohou.

O Červené Karkulce trochu jinak

Poslední část workshopu je ještě zajímavější. Jde o promítání pohádky O Červené Karkulce, a to očima autisty.

Soustředí se na detaily, jako je třeba obsah Karkulčina košíku, ale také počet sedadel v autobusu, jenž projíždí kdesi v dáli. Samotný děj pohádky je tak naprosto upozaděn.

Přesně takové vnímání ostatně mohou autisté mít. Místo na to hlavní se soustředí na detaily. Není pro ně těžké naučit se nazpaměť jízdní řády, ale připravit si aktovku do školy je pro ně nepřekonatelný problém.

Pohádka je dovedená do takových krajností, že se neubráním smíchu. Okamžitě mi ale dochází, že na tom nic vtipného není. Takhle totiž vypadá život autistů.

Život ve vlastním světě, který má k tomu opravdovému někdy pořádně daleko. Jedno je však jasné – autisté rozhodně nejsou zlí, jsou jen jiní.