Ti, kteří ji znají a pohybují se v její blízkosti tvrdí, že letošní titul je v těch nejlepších rukou. Měla jsem tu čest se s ní setkat, a tak bych se s vámi ráda podělila o její příběh.

O zrak přišla krátce po svých třicátých narozeninách. Zanedlouho na to přišly další vážné komplikace a musela podstoupit transplantaci ledvin a slinivky. Je toho až dost na jeden lidský život, řeknete si možná. Jenže Renatu to všechno, čím si prošla neodradilo, ale spíš posílilo.

Jezdí po školách a knihovnách, pořádá besedy, organizuje Kavárnu ve tmě, je předsedkyní odbočky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Dobrušce a v Rychnově nad Kněžnou a předsedkyní celorepublikového Klubu držitelů vodicích psů.

Pořádá spoustu akcí, ve kterých se snaží propojit dva světy. Svět nevidomých, a nás, koukavců, jak si pro sebe pojmenovala lidi, kteří vidí.

Renata Moravcová.Zdroj: DeníkNevidomá Renata Moravcová z Dobrušky získala ocenění Žena roku Královéhradeckého kraje. Vyzvedne si ho z rukou hejtmana v pondělí 5. června. V pátek se pak spolu s dalšími oceněnými ženami zúčastní slavnostního galavečera v Senátu parlamentu ČR. Celostátní soutěž Žena roku byla poprvé vyhlášena v roce 2009. Koná se pod záštitou Senátu Parlamentu a Asociace krajů České republiky.

Kdy jste poprvé zjistila, že něco s vaším zdravím není v pořádku?
Já jsem byla zdravé dítko, vyváděla jsem i lumpárny, přiznám se, že rodiče si se mnou dost užili. Ve 14 letech jsem onemocněla diabetem, píchala jsem si denně inzulín, i moji rodiče se to museli naučit. Na druhou stranu když v tomhle věku takhle onemocníte, tak se vám zdá, že je to to nejhorší, co vás mohlo potkat. Ale celá rodina jsme se s tím naučili žít, takže se to dalo všechno vydržet.

O zrak jste ale přišla až později…
V devatenácti jsem se vdala, ve dvaceti se mi narodil syn Vašek, ten je naštěstí po tatínkovi, takže je zdravý. Život plynul dál, ale před třicátými narozeninami mě začaly zlobit oči, podstoupila jsem pět operací, ta poslední byla padesát na padesát, že buďto se to povede a budu zase dobře vidět, nebo neuvidím vůbec. Tak ta se bohužel nepovedla.

Jaké to bylo vrátit se domů a smířit se se životem ve tmě?
Domů jsem se moc těšila, měla jsem tam jedenáctiletého syna. Navíc když se řekne doma, tak člověk vnímá, že je tam bezpečí a pohoda, jenže když pak přijdete do prostoru, který sice dobře znáte, ale najednou ho nevidíte, je to problém.. Měla jsem v ruce klíče s barevnými rozlišovači a věděla, že ten červený je od bytu, jenže jsem ho prostě neviděla.

Bylo pro vás těžké, zvládat všechny ty pro nás, vidící, obyčejné věci?
Strašně. Mně to stálo velmi mnoho sil, nežli jsem si dokázala uvařit třeba kafe. Vzpomínám si, že jsem lila vodu, a v té hlavě vám prostě nesepne, kdy máte přestat. Já jsem pořád lila a ta vařicí voda tekla na zem, na kalhoty, tekla po lince, pamatuji si, že jsem položila konvici a vzteky všechno rukou smetla.

Byl to ten nejhorší moment?
Ne, ta nejhorší chvíle měla teprve přijít. Čekala jsem na syna Vaška. On tenkrát přišel domů, celý natěšený a už ode dveří volal „mami, tak co, kdy se pojedeme projet na kole?“ A mě před tím vůbec nenapadlo, že s ním na tom kole už nikdy nepojedu, že mu nebudu chodit fandit na fotbal. „Ty máš tmavé brýle?“, zeptal se, „to nesmíš koukat na sluníčko?“ Musela jsem mu říct, že se to už nikdy nespraví, a že už budu napořád nevidomá. Strašně dlouhou dobu bylo ticho, slyšela jsem ho, jak dýchá, a mně tekly slzy po tváři a bála jsem se, že ode mě odejde a řekne, že takovou mamku nechce. On vstal, mně bušilo srdce a zdálo se mi, že slyším, jak otevírá domovní dveře a říká ahoj a jde pryč. Ale on obešel konferenční stolek v obýváku, sedl si mi na klín a řekl „mami, neboj, my to spolu nějak zvládnem." V tu chvíli jsem věděla že to dokážeme.

Dokázala jste to…
Teď 19. května to bude 17 let, co jsem nevidomým člověkem a za ta léta jsem bez nadsázky ušla veliký kus cesty. Samozřejmě za pomoci rodiny a hlavně mého syna a všech mých přátel, kteří mi pořád pomáhají. Moc bych chtěla poděkovat za spolupráci panu Petru Tojnarovi, který se už deset let věnuje nevidomým a já si to bez něj ani neumím představit. Prostě bych to bez nich všech nezvládla.

Přes to všechno pomáháte druhým, co všechno podnikáte?
Mojí velkou radostí jsou besedy. Ať už je to posezení třeba na městském úřadě, jezdíme do mateřských školek, do škol, ke starouškům do domovů důchodců, vozím jim ukázat naše pomůcky. Například dneska jsem vám nalila kávu za pomoci naší takzvané hladinky. Lidi si můžou všechny ty pomůcky vyzkoušet, ukážu jim vodicího pejska, který je mým celoživotním životním parťákem. Mimochodem, jmenuje se Xanto.

Jak to bylo s titulem Žena roku Královéhradeckého regionu?
Když mi paní Dáša Honsnejmanová z Mokrého řekla, že mě bude nominovat, a a přidal se k ní i pan Tojnar, tak kdybych s tím mohla nesouhlasit, tak bych to udělala, protože když řeknete Renata Moravcová, tak já sama za sebe bych toho moc nezvládla bez pomoci skvělých lidí. Takže ten titul by se měl rozdělit na plno kousků a každý ten človíček, který mi pomáhá, by měl dostat jeden ten kousek. A že bych vyhrála, to jsem skutečně nečekala. Když jsem slyšela, které další ženy tam jsou nominovány říkala jsem si, jak já, nevidomá, mezi nimi vůbec můžu být. Jenže to dopadlo jinak a já jsem vyhrála.

Máte z toho radost?
Mám, protože teď jsem díky tomu pozvána na spoustu zajímavých akcí, a když už jsem ten titul získala, tak bych to ráda využila abych pomohla dalším lidem a dostala do povědomí naši odbočku. Aby věděli, že tady jsme, a taky abychom se my, zrakově postižení dostali víc mezi vás koukavce. Prostě bych chtěla všem koukavcům ukázat, že většina z nás, zrakově postižených, se tady snaží žít s vámi, nejen vedle vás. Nechceme vás nijak obtěžovat, ale chceme s vámi držet krok. K tomu chci ten titul využít.

Je něco, na co, plánujete a na co se těšíte?
Od 8. do 11. června bude v Dobrušce už patnáctý ročník setkání zrakově postižených z celé republiky. Od čtvrtka do neděle je pro ně připraven zajímavý program s tajným výletem. Letos se navíc sjede do Dobrušky 18 vodících pejsků. V rámci toho chystáme společně pro koukavce a nevidomé Putování s F. L. Věkem. Start i cíl bude v v sobotu 10. června od 9.30 městském parku v Dobrušce, na startu všichni dostanou mapu a bude připravená trasa s různými stanovišti, na každém z nich budou muset splnit nějaký úkol. Třeba si klapičkami na očích a bílou holí projít kousek trasy nebo si s hladinkou nalít skleničku vody a nepřelít. Určitě to bude program zajímavý jak pro děti, tak pro dospělé. A já pevně doufám, že to bude prima akce, a že si ji všichni společně užijeme.

Vzkázala byste něco nám, koukavcům?
Vidět je podle mě zázrak. Pamatuji se na to. A když mě lidi vypravují co kde kolem je, vím, že jsou to šťastní lidé, že to všechno můžou vidět. Když se mi nedávno porouchal mobil, šla jsem za sousedem Milanem a on řekl „já se na to mrknu“, tak jsem si v tu chvíli uvědomila, jak moc bych to taky chtěla. Pro vás je to totiž úplně normální a samozřejmá věc, a já to teď vnímám úplně jinak. Važte si toho.