Šedivou oblohu a neustávající déšť vystřídalo slunce

Tajuplné krásy Rumunska odhaluje čtenářům Hradeckého deníku nový cestovatelský deník. Tentokrát ho sepsal Luboš Holeček z Hradecka, jeden ze čtveřice cestovatelů, která se vydala na pouť touto balkánskou zemí.

V předchozím díle se čtveřice vydala na cestu do jednoho z národních parku a s dvacetikilovým batohem na zádech šplhala do 1200 metrů nad mořem. Hrou kostek ukončili dobrodruzi další den a uložili se ke spánku. Příští den je čekala opět náročná túra.

Nad krajem se povalují husté chuchvalce mlhy a zatím neprší. Po snídani se sbalíme a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím, směr Cabana Buta. Naši rumunští zachránci někam odcházejí, a tak zůstáváme na chatě sami. Jen se s námi rozloučí a připomenou, ať při odchodu zavřeme dveře.

Ostrým tempem rovnou k cíli

Cesta vede do údolí, často korytem potoka. Zase se dává do deště. Jdu ostrým tempem, abych se aspoň trochu schoval před deštěm v lese. Při včerejší bouři mi totiž kroupy úplně roztrhaly pláštěnku, kterou jsem měl na batohu. Tak mi vzal Vítek spacák k sobě do batohu. I když budu mít všechno mokré, tak aspoň budu spát v suchu. Zastavuji, jelikož se mi ostatní ztratili z dohledu, zejména Martina s Lukášem postupují poněkud pomaleji.

Mají o něco těžší batohy. My jsme s Vítkem zvolili taktiku méně jídla a lehčí batohy. Vaříme ráno a večer instantní jídlo a přes den jíme müsli a sušené maso.

Právě přicházíme do údolíčka s protékající říčkou, přes kterou jsou dokonce vybudovány lávky. Na konci údolí jsou vidět ještě zbytky tehdejší hráze, kdysi bylo údolí nejspíš zaplaveno vodou. To si můžeme jen domýšlet. Na chvíli se zastavíme, přestalo pršet a dokonce vykouklo i sluníčko. Pozorujeme říčku, její proud jak protéká krajem a mizí za „hrází“. Ze snění nás vytrhuje až déšť.

Stále vzhůru, skoro až k nebesům

Vydáváme se na další pochod. Stoupáme lesem a pořádně se zapotíme. Nacházíme mnoho stop od oslů, na kterých se zde dopravuje veškerý náklad. Žádná technika se mnohdy do hor nedostane.

Vyškrábeme se na hřeben, kde se nalézá rozcestník. Cabana Buta rovně, Malý Retezat doprava. Tam budeme pokračovat zítra. Dnes jdeme k chatě Cabana Buta, kde je údajně tábořiště.

Stezka nás vede neustále dolů a nechci myslet na zítřek, až pošlapeme tudy zas nahoru. Přecházíme dvě sněhová pole a zas začíná mžít. Přidáváme do kroku, vidina odpočinku nás žene vpřed. Když už se zdá být cesta nekonečná, zaslechneme bečení ovcí a za stromy prokukuje chata. Tak jsme tady.
Jdeme se schovat do útulny. A v tom jako zázrakem déšť ustává a sluneční paprsky se do nás opírají. Mokré věci rozkládáme po lavicích a užíváme si prvních opravdových slunných chvil.

Chata je poměrně nová, s roubenými stěnami a doškovou střechou. Svým rázem tudíž krajinu nenarušuje. Kluci si dávají pivo, které jim nejspíš trochu chybělo. Celou dobu pijeme jen vodu z potoků, a tak přijde taková změna vhod.

Další stan navíc? Pěkné překvapení

Tábořiště se nachází asi 100 metrů od chaty na horské louce porostlé smrky a bublajícím potokem. Stavíme s Vítkem stan, a ten pak odchází zpět k chatě. Zůstávám zde sám, a tak si na chvilku odskočím. Jaké to překvapení, když se vrátím a vidím, že přibyl další stan. Nějací blázni, jako my, vyrazili také do hor.

LUBOŠ HOLEČEK