HABLEROVI: Tři dny před odletem na Nový Zéland

Nejenže vás bez doložení zahraničního pojištění neodhlásí, ale navíc musíte ČR opustit na více než šest měsíců. Pokud se však vrátíte dříve, musíte vše zpětně doplatit. A najednou už nikoho nezajímá, že máte ono zahraniční pojištění. Pokud po této informaci začnete nechápavě koukat, paní za přepážkou vás bez okolků ujistí: „No nekoukejte tak, já jsem si to nevymyslela.“

Další metou byla návštěva zubaře. Původně jsme ho chtěli vynechat úplně, protože jeden z nás má zuby bez jediného kazu a druhý je má zaplombované tak, že už pro kaz není místo. Nakonec v nás ale přeci jen zvítězila zodpovědnost, nebo to byl jen strach z komunikace v cizí zemi?

Už se vidíme, jak sedíme v ordinaci u novozélandského zubaře a na všechny jeho otázky jen krčíme rameny a jedním prstem si ukazujeme na zuby. Kaz nebyl naštěstí nalezen, což se muselo rituálně oslavit v cukrárně U Dašků, kde jsme také začali psát náš deníček. Hlavně se nikde moc nezdržovat, ještě čekáme dvě zásilky z internetových obchodů. U obou jsme si připlatili za expresní dodání, ale jen jeden z nich to opravdu dodržel. No nic, snad to dorazí zítra.

Večer se přijeli rozloučit jedni rodiče a další večer jsme pádili k druhým. Mezitím jsme předali byt nové nájemnici a prodali naši původní kuchyňskou linku, která nám ve sklepě neustále překážela. Ta byla vydražena v aukci za jednu korunu, ale my od nových majitelů, Rusů, dostali místo hotovosti bonbony.

Uběhly další dva dny a očekávaná expresní zásilka stále nikde. V den odletu už tedy na nic nečekáme a raději si pro ni jedeme. V okamžiku předání už nebyl čas ani na cholerickou reakci, protože tou dobou už jsme měli být na cestě na letiště, kam jsme naštěstí dorazili včas.

Až tady nás přepadl onen pocit, že někam odjíždíme. Do dnešního dne jsme na tyto věci neměli ani chvilinku, nebo jsme si to jen nepřipouštěli?
Každopádně opravdový strach se o slovo přihlásil až nyní. Snad mamina, která nás na letiště vezla, v pořádku trefí zpátky domů…

Tak zase příště! Hablerovi