Šlechtický rod Harrachů, který Hrádek vystavěl v první polovině 19. století, o své letní sídlo a panství nejen v okolí Nechanic v souvislosti s válečnými událostmi přišel. Hradecký deník přináší unikátní třídílný seriál, který pro naše čtenáře exkluzivně připravil kastelán zámku Ivan Šenk.

Hraběcí pár zastihl konec války na Hrádku u Nechanic

Po svatbě žili novomanželé střídavě na svých sídlech ve Vídni, Pruggu, Strkově, Jilemnici a ke konci války hlavně na zámku Hrádek u Nechanic. V roce 1941 se jim ve Vídni narodil syn Ferdinand Bonaventura (tragicky zemřel v roku 1961) a v roce 1944 v Hradci Králové dcera Johanna (později provdaná za hraběte Waldburg-Zeil, nyní žije v Rohrau). Hrabě Harrach, jako Němec, po základním vojenském výcviku vykonával vojenskou službu v německé armádě (wehrmacht). V posledních válečných měsících roku 1945, kdy se již německá armáda ve střední Evropě nacházela v sevření Rudé armády na východě a spojeneckými vojsky na západě, byly na západní frontu povolávány již poslední možné zálohy. Postupu Rudé armády na východní frontě zuřivě bránily elitní a zkušené jednotky a to z toho důvodu, aby se co nejvíce německých vojáků dostalo do amerického zajetí (…kdyby věděli, co je tam čeká…).

Na západní frontě i v zajateckém táboře

Na západní frontu byl nasazen i Jan Harrach. Spojenci od vylodění v Normandii v červnu 1944 za velkých ztrát postupně osvobozovali západní Evropu. Po nečekaném překročení Rýna americkými vojáky 7. března 1945 v Remagenu a násilném přechodu řeky 23. března 1945 u Weselu bylo celé Porúří obklíčeno, včetně více než 300 tisíc německých vojáků. Rychlým postupem Spojenců počet německých zajatců ohromně rostl. Stávalo se, že za jeden den padlo do zajetí 20 až 40 tisíc zajatců (vojáci i civilisté). Na mnoha místech byly rychle americkou armádou budovány tzv. dočasné tábory pro válečné zajatce PWTE (z anglického Prisoner of War Temporary Enclosures). Celkem jich bylo v Porúří vybudováno 19. Údolí u Remagenu bylo ideální oblastí pro zřizování táborů. Byly tu jen louky a pole, které se daly snadno obehnat ostnatým drátem. Takový tábor vznikl i v Bad Kreuznach, který měl kapacitu 45 tisíc zajatců, ale bylo jich v něm umístěno 56 tisíc!

Mezi milionem mrtvých zajatců byl i hrabě Harrach

Američané počítali pouze s přechodnou dobou pobytu zajatců, nikdy neplánovali výstavbu ubikací nebo jiného přístřeší, totéž se týkalo vybudování dostatečného hygienického zázemí. Rychlým nárůstem německých zajatců začaly v táborech převládat naprosto neúnosné podmínky. Chyběla pitná voda, příděly jídla a lékařská péče. Denní příděl potravin na jednoho zajatce v táboře Bad Kreuznach začátkem května 1945 sestával z 3 lžic zeleniny, kousku ryby, jedné lžíce marmelády a 4 – 6 sušenek. Jen málo vězňů mělo kabáty nebo přístřeší. Bylo vlhké, chladné jaro se spoustou deště. Aby se ochránili před povětrnostními vlivy, kopali si vězni díry v zemi. Nedostatek hygieny způsobil rozšíření chorob, zejména úplavice. Smrt způsobovaly i stresové situace a celkové trauma vojáků poražené armády i národa.

Nutno podotknout, že Američané nebyli v žádném případě připraveni na tak rychlý a mohutný příliv zajatců. Uvolnění morálky spojené s ukončením války rozhodně nepodporovalo pocit okamžitě a nutně zabezpečit poraženého nepřítele přesně podle ustanovení ženevských konvencí.

Jak uvádí James Bacque ve své velmi zajímavé knize s názvem Ostatní Ztráty, počínaje dubnem 1945 zemřelo v amerických a francouzských táborech v Německu a Francii vlivem počasí, strašných hygienických podmínek, nemocí a hladem pravděpodobně 1 milion zajatců! Po vyhlášení kapitulace německé armády 8. května 1945 se ve spojeneckých zajateckých táborech v Evropě nacházelo na 3,5 až 5 milionů zajatců.

(Pokračování ve čtvrtečním vydání Hradeckého deníku)