Šlechtický rod Harrachů, který Hrádek vystavěl v první polovině 19. století, o své letní sídlo a panství nejen v okolí Nechanic v souvislosti s válečnými událostmi přišel. Hradecký deník přináší unikátní třídílný seriál, který pro naše čtenáře exkluzivně připravil kastelán zámku Ivan Šenk.
V loňském roce jsme si připomněli 100. výročí začátku světové války, tragických událostí a fatálních rozhodnutí významných vládců tehdejších evropských mocností, které k rozpoutání celosvětového válečného konfliktu vedlo. Po skončení válečného běsnění a hrozného utrpení celých národů se změnil celý svět. Nikdo si tenkrát jistě nepřál zažít něco podobného, ale stačilo pouhých 20 let – život jedné generace – a v Evropě vypukla válka další, v pořadí druhá. Ještě strašnější, než ta první. Opět k ní vedlo fatální selhání politiků a diplomatů tehdejších demokratických evropských zemí! A opět po této válce bylo v Evropě a v celém světě všechno jinak. V roce 2015 si pro změnu připomínáme 70. výročí konce druhé světové války.
Zámek Hrádek u Nechanic byl po celé válečné období obýván rodinou posledního majitele zámku a panství hraběte Jana Harracha. Připomeneme si několik životních a osudových okamžiků hraběte Harracha, jeho ženy Stephanie a jejich dětí.
Poslední majitel Hrádku u Nechanic se narodil v Rakousku
Radikalizace politického dění v Evropě v průběhu 30. let 20. století přivedla českou zemskou šlechtu, ke které patřili i Harrachové, na osudové rozcestí, kterým se stala otázka přihlášení se k češství nebo k němectví. Bylo to i vyjádření politické a hodnotové orientace – na jedné straně dosavadní svobodná a demokratická společnost a na druhé straně nacistická totalitní nadvláda Německé říše.
Hrabě Harrach, celým jménem Jan Nepomuk Antonín, se narodil 25. 9. 1904 na harrachovském zámku Prugg v Bruck an der Leitha (česky Most nad Litavou) v rakouské spolkové zemi Dolní Rakousy. Domovské právo měl od narození a bez přerušení ve Vídni. Když jeho otec hrabě Otto Harrach v roce 1935 zemřel, Jan zdědil velkostatky Strkov – Planá nad Lužnicí, Jilemnici a Sadovou, celkem 9555,89 hektarů polností, lesů a dalších pozemků (z toho lesy v Krkonoších činily výměru 5403,45 ha). Jistě si v té době uvědomoval, že zajistit správu tak obrovského majetku nebude lehké a zvláště pak po Mnichovské dohodě po připojení Sudet k Říši. Jan Harrach se nezachoval v duchu odkazu svého dědečka Jana Nepomuka hraběte Harracha (1828-1909), velkého národovce a vlastence. A budu-li parafrázovat slova Radslava Kinského z úvodu druhého vydání genealogické knížečky s názvem U nás „…více než národní čest a věrnost mu byl bližší majetek…" Jan Harrach se nepřipojil k žádné z deklarací pročesky orientované šlechty, ve kterých byla proklamována věrnost českým zemím a českému národu v osudových letech 1938 a 1939.
Hrabě Jan Harrach působil v nacistických organizacích
Jak uvádí konečné rozhodnutí Zemského národního výboru z 31. března 1947 o konfiskaci majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb., Jan Harrach požádal o německé občanství (společně se svojí matkou) v červenci roku 1939 a průkaz o německém státním občanství mu byl vystaven 27. 9. 1939. Cestovní pas, jako německému státnímu příslušníku, byl vydán Janu Harrachovi v Táboře již 28. 8. 1939. Od 1. listopadu 1942 byl členem NSV (Nationalsozialistische Volkswohlfahrt – Nacionálně socialistická lidová sociální péče), což byla organizace založená nacisty při NSDAP (Národně socialistická německá dělnická strana) a která byla i této straně podřízená. Hrabě Jan Harrach se 16. 10. 1940 oženil se Stephanií, dcerou Ervína hraběte z Eltzu (starý německý šlechtický rod). Svatbu měli v romantickém alpském městečku Altaussee, v horské vile patřící rodině nevěsty.
Městečko proslulo již od začátku 19. století jako výletní místo pro vídeňskou intelektuální smetánku. Ale bohužel má ve své historii i stinné stránky: v období 2. světové války do zabraných vil židovským majitelům jezdili nacističtí pohlaváři na dovolenou. V roce 1943 zde nacisté v bývalém solném dole začali shromažďovat zcizené umělecké památky z celé Evropy, které měly být později instalovány v plánovaném muzeu Adolfa Hitlera v Linci. V květnu 1945 všechny sbírky zajistila americká armáda. Celková hodnota uložených památek v dole byla později odhadnuta na 3,5 miliardy amerických dolarů.
(Pokračování ve středečním vydání Hradeckého deníku)