Kaplan popisoval jedno osobní setkání, chvíli, kdy spolu sloužili na misi v Afghánistánu.

Mimochodem, Lieskovan byl na zahraniční štaci celkem osmkrát: v Bosně, v Kosovu, v Afghánistánu. „Takových vojáků mnoho není," připustil i Petr Pavel, náčelník generálního štábu a jeden z účastníků pohřbu.

Ale zpět do drsné válečné země, do Afghánistánu. Jordánek tehdy dal Lieskovanovi knihu a výsadkář za ním za pár dnů přišel se zatrženým odstavcem.

„Bylo tam napsáno: Nermuť se, že růžový keř má trny, ale raduj se, že trnový keř má růže. Řekl, že se to hodí na něj," připomněl si kaplan.

Mluvil o muži, na jehož pohřeb přišly stovky lidí. Zaparkovat na kuklenském náměstí bylo nemožné, auta zastavovala už na příjezdu od města a stála na trávě.

Lieskovan byl oceněn jako další zabití: In memoriam byl povýšen z rotmistra do hodnosti štábního praporčíka a dostal vyznamenání Kříž obrany státu.

„Byl to pan výsadkář, pan voják. Byl hrdý na uniformu, na svoji práci. Své jednotce byl věrný devatenáct let – a to něco znamená," prohlásil ministr obrany Martin Stropnický, jeden z řečníků.

„Vybral si náročnou službu u elitní jednotky, u bratrstva nosícího červený baret," připomněl symbol uznávaných českých parašutistů generálmajor Aleš Opata, ředitel Společného operačního centra ministerstva obrany, jenž se účastnil s Lieskovanem misí 
v Afghánistánu.

„Ale hlavně byl osobnost, patřil do jádra skupiny, byl otevřené srdce pro jednotku i kamarády," vyzdvihl.

…

Více informací k tomuto tématu hledejte ve středečním vydání Hradeckého deníku.