Penis nám má co říct, říká autor knižního hitu

„Je napsaná s humorem a poutavě," slibuje její autor, který ji napsal pod jménem Salvatore Pene. „Jde o pseudonym mého dobrého známého, který mi fakt pomohl, jinak jsem psal já. Na obálce jsem ho upřednostnil. České čtenářky mají raději cizince a temperamentní Italy obzvláště," říká v rozhovoru z cyklu Zajímaví lidé Hradecka spisovatel Michal Dunda.

V roce 2013 Vám vyšla kniha pohádek (Zdravé pohádky z vlastní zahrádky), letos Penis monology. Co vás přimělo k tak razantní změně témat?
Především to byl volný prostor, příležitost. Zdravé pohádky jsou určeny maminkám s dětmi, monology budou číst především ženy. Vidím v tom určitou posloupnost, dva body na jedné přímce. Razantní skok pociťuji především v tom, že na pohádkách jsem spolupracoval s vlastními dětmi, kdežto na poslední knize jsem pracoval pod pozměněným názvem.

O čem vlastně kniha Penis monology je?
O tom, o čem si chlapi mezi sebou povídají, a doma to neřeknou, a taky o tom, co běžně neřeknou nikomu. Ale i o tom, že pokud je vagína samopal a penis jen puška, pak je dobré mít funkční aspoň pušku. Je o mužství, o těžkostech i radosti, o samotě a prokleté parádě mezi nohama, ale i o mužském chvástání a o ženách. Nemohu čtení doporučit zapřisáhlým puritánkám a puritánům. Rád bych, aby si čtenáři pro sebe z knihy vzali to, co potřebují, aby ve vztazích zavládla větší rovnováha, lidé přemýšleli s větším nadhledem a muži byli jen opravdovými muži, kteří dosáhnou na nepříliš vysoko zavěšené hodnoty lidskosti.

Komu byste ji tedy doporučil spíš? Mužům nebo ženám?
Doporučuji knihu mužům i ženám. Předpokládám, že kupovat ji budou především ženy, protože jsou zvědavější a víc čtou. Doma si ji pak přečtou i muži. Napsal jsem ji s humorem, živě a poutavě, tak, aby si ji muži rádi přečetli. V knize je totiž zastoupena i osvěta pro muže. Kdyby ji nečetli, minula by se osvěta účinkem. Jeden z takových monologů poskytl olympionik Petr Koukal, který má své zkušenosti s rakovinou varlat.

Kniha prý odtabuizovává nejintimnější témata. Existují vůbec ještě nějaká tabu?
Domnívám se, že ano. Například ve vztahu k ženám. A třeba i v otázkách, co by penis nechtěl vidět v pochvě, kdyby se tam rozsvítilo, nebo kam by šel, kdyby se mohl na chvíli utrhnout. Ženské časopisy pořád v něčem tápou, snaží se přijít na kloub věci, která kloub nemá…

Chybí publikace na podobná témata na pultech knihkupectví?
Tato chyběla, byla díra na knižním trhu, kde podobná věc nemůže chybět. Nejde o ryze erotickou literaturu. Pokud mám správné informace, chybí tato kniha osmnáct let v knihkupectvích po celém světě! Plnoletost vytvořeného prostoru je příležitost nejenom pro monology penisů, ale i pro naše malé vydavatelství, tiskárnu a možná i pro velké zahraniční vydavatele nebo režiséry…

Kniha by také měla být jakousi odpovědí na známou divadelní hru Monology vagíny…
Taky že odpovědí je. Abych o tom mohl psát, musel jsem si přečíst i knihu Vagína monology od Eve Enslerové. Na rozdíl od divadelní hry jsem se u knihy při čtení nudil, a tak jsem si řekl, že penis musí být živější a poodhalovat poutavěji.

V anotaci knihy se píše: „Co by ženy měly vědět, ale muži nechtějí říkat…" Co zásadního by tedy ženy měly vědět o mužích?
Všechno, co pro muže ženy znamenají. Že my muži máme své ženy rádi, i když ony nejsou schopny rozkódovat naši lásku a zbytečně vyvádějí. Ženám neuškodí, když se dozvědí, jak je vidí muži pod vlivem androgenů. Krásnou myšlenku například napsal Ludvík Vaculík, nebudu prozrazovat.

Jak kniha vznikala a kde se zrodil nápad věnovat se tomuto choulostivému tématu?
Těžko říct, oficiální verze je, že to prvně napadlo Salvu. V hotelu na posteli, kde přespával i Exupery. Prostě se tam surrealisticky setkaly monology s „Malým princem". Samotná kniha vznikala postupně. Tři roky zrála, vznikaly zápisky a rok jsem ji příležitostně psal. Vyptával jsem se, poslouchal atd… Většina monologů je jakousi směsí několika výpovědí nebo spíše průnikem útržkovitého mužství a kladných i záporných stránek. V poslední fázi jsem oslovil i několik osobností, o kterých si myslím, že jsou hrdinové, kteří mají k věci co říci, nebo už někde řekli. Někteří přispěli, jiní ne.

Máte pocit, že jste odborníkem na „pánská" témata?
Spíše sběratelem, pozorovatelem. V jistém smyslu i účastníkem, jsem muž z tohoto světa, který ovšem má blíže k uměleckému než odbornému vyjádření. S tímto vědomím jsem psal knihu, za kterou mi doktor Radim Uzel srdečně poděkoval. Prý „nesporně obohatí jeho znalosti v životně důležité disciplíně". To o něčem svědčí. Snažím se rozumět lidem a cítil jsem potřebu ejakulovat své vyjádření i k dnešní složité době. Rozhodně jsem přesvědčený, že všechno spolu souvisí.

Jak reagovali vaši nejbližší a rodina na novou knihu? Jsou podobně otevření?
Manželku jsem musel na to připravit. V jádru jsem ohleduplný muž. Zastavit mě nemohla, a snad ani nechtěla, konzultoval jsem s ní některé reakce. Pro děti zůstala kniha dlouho v utajení, psal jsem ji pod názvem Tenis monology. Nakonec za mnou přišly s tím, že vědí, že to není Tenis. Žádnej průšvih. Naše děti jsou vychovávány do dnešní otevřené společnosti. Naposledy jsem jim vysvětloval, že piktogram na zadní předsádce je součástí uměleckého díla známého herce a architekta Davida Vávry. Bez myslivců jedoucích z Lán bych dětem dal za pravdu.

S jakými se setkáváte ohlasy? Dostal jste i negativní reakce od prvních čtenářů?
Negativní zatím žádnou, kniha je v prodeji teprve pár dní. Jedna známá ode mne koupila šest knížek jako dárky pro kamarádky. Takový ohlas se mi líbí nejvíce.

Na čem pracujete teď? Nechystáte například druhý díl Penis monology?
Penis monology jsou mojí čtvrtou knihou během čtyř let psanou převážně po nocích. Cítím, že je na čase udělat si od psaní malé prázdniny a splatit dluh manželce. Nemyslím si, že už penis nemá co říct, nemohu do budoucna vyloučit nic, tedy ani pokračování. Mám několik jiných výzev, ale zatím nemám sílu je realizovat.