Přesně před rokem se z hlídky v okolí základny Bagrám v Afghánistánu nevrátili čtyři čeští vojáci: David Beneš, Ivo Klusák, Libor Ligač a Jan Šenkýř z posádek v Chrudimi a Žatci. Těžce zraněný Jaroslav Lieskovan svůj boj prohrál po převozu do České republiky. Společně s deseti civilisty a dvěma policisty je zabil sebevražedný atentátník. Dva z nich byli z Hradce Králové.

Jan Šenkýř
• Po absolvování přípravné služby v roce 2006 byl zařazen na pozici řidiče u 14. brigády logistické podpory a následně u 13. dělostřelecké brigády. K 43. výsadkovému praporu do Chrudimi byl přeložen v dubnu 2011.
• Byl na první zahraniční misi, v Bagrámu sloužil od loňského dubna. Byl řidičem čety zbraní.
• Pohřben byl s vojenskými poctami v Kuklenách. Rozloučit se 
s ním přišla tisícovka lidí.
• V rámci obřadu byl in memoriam povýšen z desátníka do hodnosti štábní praporčík.

Kolegové i pozůstalí zavzpomínají

Jejich smrt vyvolala v republice vlnu solidarity. Zvonily zvony, sloužily se mše a celá zem uctila památku vojáků minutou ticha. Středa však bude patřit už jen tiché vzpomínce na padlé vojáky.

„Rozhodli jsme se, že si výročí připomeneme v komorním prostředí. Výsadkáři se setkají u hrobu padlých kamarádů a uspořádáme malé posezení s pozůstalými," řekl včera velitel 43. výsadkového praporu Chrudim podplukovník Robert Dziak.

Krátce po tragické události zřídili chrudimští výsadkáři účet na pomoc rodinám padlých. Od dárců se podařilo nashromáždit 5,2 milionu korun, které byly rozděleny rodinám. Díky tomuto účtu letos v březnu vznikl  Vojenský fond solidarity, který spravuje Charita ČR a pomáhá vojákům, jejich rodinám nebo pozůstalým, kteří se nějakým způsobem ocitli v tísni.

Jaroslav Lieskovan
• Byl příslušníkem AČR od 1. listopadu 1995, kdy nastoupil ke 43. výsadkovému praporu 
v Chrudimi.
• U této jednotky setrval po celou dobu své vojenské kariéry 
a to zejména ve funkcích velitele družstva AGS.
• Rotmistr Lieskovan byl veteránem osmi zahraničních operací, z toho čtyř na území Afghánistánu.
• V rámci obřadu byl in memoriam povýšen z rotmistra do hodnosti štábní praporčík.
• Byl otcem tří dětí.

Na počest svých oveček zapálí kněz svíčky

Zpráva, která ochromila celou republiku, zasáhla i bývalého vojenského kaplana Ivana Havlíčka. „Některé z těch vojáků jsem znal osobně. Byl to pro mě šok," řekl Deníku muž, který sám v Afganistanu před lety sloužil a po loňské červencové tragédii u něho duchovní útěchu vyhledaly některé rodiny zemřelých vojáků.

„Dodnes to mám v živé paměti. I když už jsem neměl intenzivnější vztah k armádě, tak se mě tato událost strašně moc dotkla," uvedl Ivan Havlíček s tím, pro rodiny je vždy takovýto odchod blízké osoby velmi těžký a srdcervoucí.

„Bylo to jako blesk z čistého nebe. Když někdo umírá, dá se na to psychicky připravit, ale tohle je opravdu šok. A přitom vím, že ti vojáci neudělali žádnou zásadní chybu. Prostě umřeli úplně zbytečně," dodal Ivan Havlíček, který právě na počest „svých" oveček dnes odslouží v Čáslavi, kde nyní  působí, mši a zapálí svíčky. „Mé myšlenky budou stále patřit jak mrtvým vojákům, tak jejich nejbližším," zakončil kněz.

Také letos se v Chrudimi uskuteční Běh za padlé, který pořádají místní výsadkáři. Start se uskuteční 29. srpna v Klášterních zahradách, odkud účastníci libovolným tempem poběží na vojenské letiště, kde se uskuteční akce pro veřejnost. Vojáci zde předvedou svoji výstroj i výzbroj.

V současné chvíli  se chrudimští výsadkáři neúčastní žádné zahraniční mise, avšak podle slov jejich velitele by příští rok měli znovu vyrazit na základnu Bagrám do Afghánistánu.

Vzpomínky z válečné zóny…
Tehdy působili spolu v Afghánistánu, psal se rok 2007. Generálmajor Aleš Opata, dnes ředitel Společného operačního centra ministerstva obrany, byl jako velitel české mise pozván na oslavu afghánského Dne nezávislosti. „To se nedalo odmítnout. Přijeli jsme na stadion, kde byly tisíce lidí," vzpomínal na loňském pohřbu Jaroslava Lieskovana, muže, který sehrál v tomto příběhu významnou roli. Na stadionu si Opata, pozvaný mezi místní honoraci, sundal neprůstřelnou kevlarovou vestu a Lieskovan, který byl mezi vojáky, již ho měli chránit, se zhrozil. „Říkal: Co blbneš?" vykládal Opata. Jenže, nedalo se nic dělat, důvěra místních byla křehká.
„Jarda mi vrazil pistoli a řekl: Kdyby se to pohnojilo, přijdeme si pro tebe," vyprávěl důstojník nad rakví spolubojovníka. Opata pak během slavnosti dobře viděl Lesáka, jak Lieskovanovi říkal, na nedaleké střeše s útočnou puškou. Proto byl klidný. „Hlídal mě a neměl jsem strach. Když to skončilo, přišel a řekl: Kamaráde, jsem rád, že jsi zpět. Jedeme na základnu na kafe."
To už Opata věděl, že je z Lieskovana elitní výsadkář. Přitom ve chvíli, kdy se v polovině devadesátých let poznali, pochyboval. „Potkal jsem extrémně hubeného kluka s výrazným nosem. Říkal jsem si: Budeš na sobě muset zapracovat," vzpomínal. Vůle a pracovitost to změnila, stal se lídrem. „Nezapomenu, jak Lesy řešil potíže. Nejdřív se snažil vysvětlit, ale to netrvalo dlouho. Pak vzal kluka, který měl problém, do podpaží a my čekali, co se stane. Za chvíli jsme je potkali, oni se smáli a problém byl vyřešen," popisoval Opata.