Prodloužená v Istanbulu: anabáze s vízy

Student Fakulty informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové Daniel Potměšil popisuje své zážitky ze stáže v Turecku. Tentokrát přiblíží, jak se žije v největším tureckém městě Istanbulu.

Napůl na výlet a napůl za účelem získání víz jsme si vyjeli na dva dny do Istanbulu. Dorazili jsme na nádraží Haydarpaša, což je hlavní nádraží asijské části Istanbulu. Odtud přímým lodním spojem přes úžinu Bospor, na zastávku Eműnőnű, a hle, už jsme v Evropě!

Šli jsme tu navštívit muzeum Hagia Sofia a Modrou mešitu, což je jediná mešita se šesti minarety. Jinak mají mešity většinou jeden až čtyři.
Druhý den ráno jsme vyrazili na tramvaj, která nás dovezla do městské části Besiktas. Odtamtud jsme se vydrápali do kopce v části, která se jmenuje Mačka a sídlí zde syrský konzulát.

Tím se dostáváme k hlavnímu cíli našeho výletu do Istanbulu, získání víz do Sýrie, kam se chystáme. Bylo půl dvanácté, nikde nikdo nebyl, a tak jsem zaťukal na dveře, v ruce připravený formulář, pas, povolení k pobytu a 25 euro na poplatek.

V okénku se rozhrnuly žaluzie a mladá zaměstnankyně konzulátu nám prozradila, že žádosti o víza se přijímají pouze do 11 hodin. Marně jsem vysvětloval, že bydlíme 130 kilometrů od Istanbulu. Žádosti o víza se přijímají pouze do 11 hodin. Přitom stačilo jen ty naše žádosti vzít a dát je na kupu ostatních, které ležely na stole. Jenže nápis na zdi zněl jasně: „Žádosti o víza se přijímají pouze do 11 hodin.“

A tak jsme vyrazili hledat hostel. První vypadal sympaticky, ale recepční ležel u recepce na gauči a měl zavřené oči. Zkusil jsem ho šetrně probudit několika hlasitými výkřiky. Bohužel nereagoval, opravdu doufám, že jen tvrdě spal.

Odešli jsme a pokračovali v hledání, až jsme narazili na Chillout Hostel. Na recepci s rozpadajícím se stolem, na němž ležel rozpadající se notebook, seděl rozpadající se hippík. Volná místa měl v šestilůžkovém pokoji. I přes pochybné prostředí recepce jsme souhlasili a donesli si věci do ještě pochybnějšího pokoje. Z pokoje se vyvalil kouřový dým, na jedné posteli seděl nějaký Španěl a na druhé posteli muž neurčité národnosti.

Ráno jsme opět vyrazili na konzulát. Paní v okénku, která s námi včera tak pěkně zametla, nám s úsměvem oznámila, že ještě potřebuje okopírované povolení k pobytu. Když jsme se zeptali, kde si je máme okopírovat, usmála se a řekla, že bohužel neví, a zavřela okénko. Nakonec jsme vše zařídili a čekali, až nám paní vyhotoví víza.

Navštívili jsme mezitím palác Dolmabahče, kde žila většina tureckých sultánů včetně Sultána Suleymána, „Vládce náš, Slunce naše jasné“. Poslední čtyři roky svého života zde strávil i zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal Atatűrk. Posléze jsme si vyzvedli víza, stavili se pro batoh a nasedli na loď, která nás dovezla přes Bospor zpět do Asie.