Válku nemůže mít člověk nikdy rád, vždy je to spousta zbytečně zmařených lidských životů.

Ale válku v Makedonii jsem měl z těch balkánských válek přece jen asi nejradši. Byla, po té týdenní slovinské, nejkratší, nejméně krvavá. Skončila navíc smysluplným kompromisem mezi makedonskými Albánci a slovanskými Makedonci. Je pro mě spojená s vůní kvetoucích broskvoní v horách kolem Skopje. A také s poznáním, že když je válka, tak na nás i pod kvetoucími broskvoněmi může číhat smrt, když se na protějším svahu po vás někdo rozhodne střílet.

Luboš Palata
Konec trvání na právu veta je cestou k evropské dospělosti

Od té války už uplynulo dvacet let, během kterých se sympatiemi sleduji cestu dvoumilionové nebohaté Makedonie nejdříve do NATO a teď do Evropské unie. Kvůli vstupu do aliance si země musela změnit svůj název na Severní Makedonie. Protože jinak Řecko, části jehož území se také říká Makedonie, odmítalo stáhnout svoje veto vstupu Makedonců do NATO.

Teď zas cestu Makedonie do EU zablokovalo podobně nesmyslnými podmínkami Bulharsko. Bulhaři totiž pokládají Makedonce za sobě tak blízký národ a makedonštinu za tak podobnou řeč, že se jim rozhodli upřít právo na samostatnou existenci. Je to podobný přístup, jako kdybychom my Češi prohlásili, že nedovolíme Slovákům vstoupit do EU, pokud neprohlásí, že slovenština je vlastně jen dialektem češtiny a Slováci jsou částí národa československého.

Francouzské předsednictví EU nakonec našlo mezi bulharskými požadavky a makedonským pohledem jakýsi přijatelný kompromis. Ten nyní se skřípěním zubů přijal i makedonský parlament. A pod naším předsednictvím může Makedonie začít vstupní rozhovory s EU, k nimž se připojí i Albánie. Cesta do Unie, která má zamezit mimo jiné i opakování oné dvacet let staré války, může konečně opravdu začít. Je to jako celá EU, i cesta k Evropě bez válek.