Tvrdý brexit za covidu? No a co
Kdyby nebyl koronavirus, byl by „tvrdý brexit“ událost, kterou by řešila celá Evropa. Na konci roku vyprší Velké Británii přechodné období, kdy už sice formálně není členem Evropské unie, ale chová se a my se chováme k ní, jako by ještě členským státem Unie byla. Tohle období by teoreticky mohlo trvat déle, věcí, které by stály ve vztazích mezi Velkou Británií a EU za novou dohodu, je obrovské množství.
Od studentských výměn, spolupráce ve vědě a zdravotnictví až po bezcelní obchod a bezpečnostní politiku. Jenže Boris Johnson, tento ostrovní klon Donalda Trumpa, chce obchodní dohodu a tváří se, že to stačí.
Dobrá, ale jak se ukazuje, ani tuto obchodní dohodu není Johnson schopen vyjednat. Mimo jiné také proto, že nepochopil čistě aritmetickou věc, že Velká Británie je oproti evropské sedmadvacítce prostě malá Británie. Není to proto ona, kdo si může klást podmínky.
A proto přesto, že EU se snaží s Londýnem vyjednávat férově, má toho po těch letech už plné zuby.Navíc, situace se koronavirem prostě změnila.Pro Evropskou unii jsou samozřejmě ztráty z „tvrdého brexitu“ nepříjemné, ale oproti stále stoupajícím nákladům na boj s covidem-19 jsou to vlastně drobné.
Na nějaké hadrkování s konzervativní vládou nemá nikdo ani čas, ani náladu. I proto, že jednání o obchodní postbrexitové dohodě jsou jen další ukázkou neschopnosti Johnsonovy vlády řídit zemi. Neschopnosti, kterou londýnský kabinet prokazuje i chaotickým přístupem ke covidu-19, kde s třiačtyřiceti tisíci mrtvými vede země smutné evropské statistiky.
Pochopili to už i Britové. A tak v průzkumech voličských preferencí Johnson, triumfální vítěz loňských voleb, už před opozičními labouristy nevede.
Čtvrteční termín, kdy Johnson oznámil, že v případě nedohody s EU oznámí tvrdý brexit, byl zase odsunut. Ale že k tvrdému brexitu vše směřuje, je jasné. Počítejme s tím.