Evropská unie to je dvacet sedm členských států a skoro půl miliardy nás Evropanů. Vše, co Evropa dělá, vše, co tu vzniká, nevzniká mimo naši vůli, ale proto, že to společně chceme, že jsme o tom společně rozhodli, že jsme si to, byť někdy většinově, odhlasovali.

My Evropané prostřednictvím našich premiérů, prezidentů a ministrů, našich poslanců, které jsme si svobodně zvolili do Evropského parlamentu, eurokomisařů, jež do Bruselu nejmenoval nikdo jiný než naše národní vlády. A to, že hlas jednoho Čecha má na EU vliv výrazně větší než jednoho Němce nebo Francouze, to je evropský zázrak navíc. Podobně jako to, že tu bohatší podporují ty chudší, v dobách pohrom ti šťastnější ty méně šťastné.

V koronakrizi se Evropská unie moc nevyznamenala. My Evropané jsme se moc nevyznamenali. Pomoc těm nejméně šťastným byla minimální. Najednou jsme se my Češi starali jen sami o sobě, zavřeli jsme hranice, neposlali téměř žádnou pomoc tam, kde bylo nejhůř.

Teď se Evropa, my sami, pokoušíme o reparát v pomoci při likvidaci hospodářských dopadů koronakrize. Cestou může být půl bilion eur, který si společně půjčíme a společně se za něj zaručíme. Premiér Andrej Babiš to ale hned komentoval, že s tím má problém, protože my jsme z koronakrize vyšli dobře, takže prý bychom z půjčky málo dostali. Marně hledám slušná slova, jak takový postoj pojmenovat.