Kliknutím zvětšíteNebudeme si říkat, že český vstup do Evropské unie byla brnkačka. Nebyla. Odehrál se také daleko později, než jsme si v devadesátých letech, kdy se začínalo naše členství v Unii rýsovat, dokázali já i mnozí další představit.
Museli jsme toho jako stát spoustu udělat, jak ve fungování naší ekonomiky, tak našeho právního systému a v mnoha, mnoha dalších oblastech. Mimochodem, jeden podstatný závazek, tedy přijetí evropské měny euro, jsme ani osmnáct let po našem přijetí nesplnili.
Jedním z důvodů, proč jsme se většinově hlasitě nebouřili proti rozpadu Československa, byla i představa, že do EU vstoupíme bez Slovenska daleko dříve. Stejně tak jsme se nechtěli nechat za premiéra Václava Klause zdržovat Visegrádem. Jenže nakonec jsme museli počkat nejen na Slovensko, ale i na celý Visegrád, na postsovětské pobaltské státy.
Stav, v němž Ukrajina nyní podala přihlášku a odevzdala vstupní dotazník do Bruselu, nemá obdoby. Stejně jako to, že ukrajinská přihláška i zmíněný dotazník jsou doslova podepsány krví.
Jenže ani to v očích mnoha bruselských úředníků, ale i mnoha evropských politiků ještě neplní podmínky vstupu Ukrajiny do Unie.
Pokud se vezmou čistě technické, ekonomické a právní předpoklady, nebude Ukrajina členem EU ani za padesát let. Ostatně, že když se nechce, jdou vstupní jednání protahovat do nekonečna, je vidět i na příkladu Turecka. S ním se bezvýsledně vedou vstupní rozhovory desítky let, protože ho prostě část unijních zemí v Unii nechce.
V případě Ukrajiny je ale možné zvolit opačný přístup, který ukáže, že když se opravdu chce, lze vymyslet ledacos, a to i rychle. To, že my potřebujeme Ukrajinu, aby zastavila Kreml, a Ukrajina potřebuje nás, aby k tomu měla důvod, je fakt.
A základ toho, proč by Ukrajina měla být v EU a proč my bychom měli hledat způsoby, „jak ano“, ne důvody, „proč ne“.
15
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
