V kdysi honosných, nyní zubem času - ale především nájezdy satanistů, narkomanů a dalších přiblblíků zbědovaných patricijských hrobkách - měli mrtví svůj věčný spánek velmi často rušený. Stalo se tak i v šedesátých letech minulého století. Hrobka rodu Gecmenů (dost možná se jednalo o transkripci typicky českého jména Ječmen) s půdorysem slušné vilky, kde se po obou stranách prostorné kaple mohlo sestoupit po točitém schodišti až do krypty s jedenácti rakvemi, dostala jednoho dne nezvaného návštěvníka.

Jmenoval se Adolf Heinl, bylo mu přes šedesát a zničil si život alkoholem. Prý smutkem z vdovecké samoty. Nedokázal už pracovat, dlužil, kam se jen podíval, a tak somroval nebo kradl. Ve svém domku, který už dávno nebyl to, co před lety, nechal dopis na rozloučenou. Odstěhoval se na sklonku léta 1961 - zemřít na hřbitov.

Noci strávené v hrobce

Podle data dopisu pobýval v hrobce Gecmenů skoro měsíc, přespával na kupě hadrů a papírů, tahal si sem konzervy i nezbytné lahve. Vegetoval všelijak, aspoň jak se svěřil známému, kterého náhodně potkal na ulici a se kterým vypil možná poslední hospodské pivo v životě: „Neptej se mě, ve který hrobce nocuju. Ze začátku to nebyla žádná sranda, ale už jsem si zvyknul. Jenom v noci na mě lezou všelijaký myšlenky. Děsím se každýho zvuku, jednou je to myš, jednou vítr… Vždycky si ale myslím, že se na mě chystá nějakej duch, nějakej nebožtík.“

Přízračné noční soužití s dávno zemřelými nutně vyvolávalo v Heinlovi deprese a když se teplé dny nachýlily k podzimu… Poslední den svého života vyryl do mramoru náhrobní desky Edwina (1865 - 1889) a Juliana Gecmena (1867 - 1939) své jméno a pak připsal: nar. 1899 7/XII, pod to zem. 1961 10/IX. Na modlitebním klekátku vyrovnal pečlivě pár svých osobních předmětů, na papír napsal PŘÍPAD H. UZAVŘEN, zakryl papír roztaženým kapesníkem a vkleče se oběsil…

Postava oběšence v pavučině

Našli ho až 1. srpna 1964 studenti, co na hřbitově brigádničili při úpravě cestiček. Oběšencova postava v nestvůrném zámotku pavučin, zpevněném droboučkými částečkami opadaného stropu, už připomínala bývalého člověka pramálo! Na Olšanech vypuklo zemětřesení. Do hrobky s nečekaným nebožtíkem, vlastně černým podnájemníkem, dorazila i mordparta. Ale nebylo co vyšetřovat, po čem pátrat… Snad jen politovat jeden zbabraný život.