V Rusku najdeme hodně bojišť, která představují pro jeho obyvatele symbol nezlomnosti této země, tři z nich jsou však skutečně posvátná: zaprvé Kulikovo pole, kde v roce 1380 moskevský kníže Dmitrij Ivanovič Donský rozdrtil tatarská vojska tzv. Zlaté hordy, dále Borodino před Moskvou, kde ruské jednotky generála Michaila Kutuzova zpomalily v roce 1812 v krvavé celodenní bitvě Napoleonovu Grande Armée, a konečně Prochorovku.

Ta byla a je popisována v sovětských a ruských pramenech jako nejkritičtější tanková bitva druhé světové války, v níž sovětské tanky zničily Hitlerovu tankovou elitu, zastavily německou ofenzívu proti Kurskému výběžku a způsobily definitivní zlom ve druhé světové válce.

Historik Ben Wheatley z Východoanglické univerzity v nové knize The Panzers of Prochorovka, vydané letos na jaře, dokazuje, že tento výklad je mýtus. Bitva u Prochorovky podle něj byla ve skutečnosti velmi nákladnou ruskou obrannou operací, která měla na německé obrněné divize jen malý dopad. Wheatley došel k tomuto závěru na základě hloubkového studia převážně německých archívů. Podle něj Sověti ztratili v tomto střetnutí stovky tanků, přičemž ztráty německých tankových vojsk byly ve skutečnosti zanedbatelné.

Začalo to Citadelou

Celá bitva v Kurském oblouku, jejíž součástí byla i ona mytická tanková bitva u Prochorovky z 12. července 1943, začala ve dnech 4. a 5. července německou útočnou operací Citadela, jejímž cílem bylo sevřít Kurský výběžek do kleští.

Předběžné akce zahájila 4. července odpoledne 4. tanková armáda, která si vedla sice úspěšně, ale musela vyřadit téměř čtvrtinu brigády Pantherů pro technické obtíže. Vlastní útok začal 5. července ve 4:30 ráno.

Sovětské velení zareagovalo na tuto akci přísunem obrovského množství strojů, podařilo se mu poměrně rychle zastavit německý postup a následně kontrovalo dvěma protiofenzívami, z nichž jedna probíhala od 12. července do 18. srpna 1943 a měla za cíl osvobodit město Orel severně od Kursku, a druhá od 2. do 23. srpna 1943 a mířila naopak na jih na Charkov.

Do bojů nasadily obě strany více než čtyři miliony vojáků, 69 tisíc děl a raketometů, 13 tisíc tanků a téměř 12 tisíc letadel. Rudá armáda ztratila v této obrovské bitvě více než šest tisíc tanků a přes 1600 letadel.

Německé ztráty byly podle Wikipedie ještě vyšší: podle různých pramenů mělo jít o 720 až 1200 tanků a o 681 až 1968 letadel. Už tento rozptyl ale naznačuje, že s vyčíslením německých ztrát to není tak jednoduché. Podle Wheatleyho u Prochorovky ke katastrofální porážce německých vojsk nedošlo.

close Německá pěchota v bitvě u Kurska, červenec 1943. V pozadí je vidět zničený sovětský tank KV-1 info Zdroj: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Bild 101I-078-3080-38, Koch, CC-BY-SA 3.0 zoom_in Německá pěchota v bitvě u Kurska, červenec 1943. V pozadí je vidět zničený sovětský tank KV-1

„Je třeba mít na paměti, že v létě roku 1943 byla už válka na východní frontě pro Německo dávno prohraná. Obrovská převaha Rudé armády v lidech i v materiálu mu konečné vítězství znemožnila. Německá armáda se opotřebovala v letech 1941 až 1943, kdy byla Rudá armáda jedinou silou schopnou bojovat s většinou wehrmachtu. K dosažení úplného vítězství nad wehrmachtem však musely být vybojovány ještě rozsáhlé bitvy, přičemž bitva u Kurska byla největší z nich. Není pochyb o tom, že Rudá armáda přes obrovské ztráty na mužích i materiálu dosáhla u Kurska přesvědčivého vítězství. Jeho význam ale nijak nesnížíme, pokud se zmíníme i o tom, že u Prochorovky Němci způsobili Rudé armádě vážné ztráty,“ uvedl Wheatley v rozhovoru pro Aspects History.

Sta zničených německých tanků? Mýtus, říká historik

Ve své práci historik zpochybňuje zejména po léta uváděný objem německých ztrát. „Sovětská i západní historiografie tvrdila, že v bitvě u Prochorovky bylo zničeno 300 až 400 německých tanků. Pokud by ale k takovým ztrátám opravdu došlo, znamenalo by to ve skutečnosti to, že Němci přišli u Prochorovky o více než polovinu až o více než tři čtvrtiny svého tankového vojska, protože 300 tanků by představovalo 58 procent a 400 tanků dokonce 77 procent jejich celkových obrněných sil nasazených v oblasti Prochorovky. Někdo by se mohl ptát, kde se tyto extrémně vysoké odhady německých ztrát vlastně vzaly,“ konstatoval historik.

Odpověď na tuto otázku pak vidí v hlášení sovětské 5. gardové tankové brigády ze 17. července 1943. „Pátá gardová tanková armáda v tomto hlášení tvrdila, že mezi 12. a 16. červencem 1943 zničily její čtyři tankové sbory 298 německých tanků, včetně 55 impozantních těžkých tanků Tiger. V roce 1960 pak vyšly paměti velitele 5. gardové tankové armády, generála Pavla Rotmistrova, v nichž tvrdil, že jeho jednotky zničily u Prochorovky 400 německých tanků, včetně 70 tanků Tiger. Ve skutečnosti však Němci během bitvy ztratili maximálně 16 bojových obrněných vozidel,“ prohlásil Wheatley.

Na druhé straně ani neúměrně vysoký počet ztrát sovětských tankových jednotek (podle historika přišli Sověti v bitvě u Prochorovky nebo bezprostředně po ní o 246 bojových obrněných vozidel) neznamenal, že by Sověti bitvu u Prochorovky prohráli; a to zejména proto, že dosáhli svého hlavního cíle – zastavit postup II. SS tankové divize.

Bitva v Kurském oblouku:

| Video: Youtube

Německý útok jednoduše nenašel žádnou odpověď na extrémně silnou sovětskou obranu, zahrnující impozantní dělostřelectvo a neproniknutelnou protitankovou obranu. Sověti také udržovali v oblasti vysoký počet operujících tanků. I po bitvě měla 5. gardová tanková armáda stále přes 650 bojových obrněných vozidel. V důsledku všech těchto okolností neměli Němci naději na pokračování svého postupu ve směru na Prochorovku. Takže ačkoli toto vítězství nebylo onou legendou, která se traduje, přesto si sovětští vojáci, kteří tam tak odvážně bojovali, zaslouží naši nejhlubší úctu a vděčnost,“ dodal historik.

Nepřemožitelný T-34? I s ním to bylo jinak

Legendou bitvy u Prochorovky i východní fronty jako takové se stal také střední tank T-34, jenž má spolu s pojízdným raketometem „Kaťuša“ ve všech sovětských válečných filmech doslova ikonickou roli a v samotné bitvě představoval hlavní sovětskou zbraň. Ve slavné Ozerovově filmové epopeji Osvobození z konce 60. let je scéna zachycující Hitlerovo maximální znechucení, když granát vypálený z ukořistěného jednoho modelu tohoto tanku probije pancíř německého Tigeru, který Hitler považoval do té doby za neprůstřelný.

Ani v tomto případě podle Wheatleyho neodpovídá mýtus skutečnosti. „Tank T-34/76 dominoval zejména v raných fázích války a v roce 1941 představoval pro Němce jednoznačně nepříjemné překvapení. V té době bylo jeho dělo s ráží 76,2 mm více než vhodné proti jakémukoli tanku. V roce 1943 však původní model T-34 se 76milimetrovým kanonem přestal stačit. Tank bojoval proti obrněným tankům Panzer IV a zvláště čelní pancíř Tigerů a Pantherů byl pro jeho kanon v podstatě neprorazitelný. Větší vyrovnanosti na bitevním poli se podařilo dosáhnout až se zavedením modelu T-34/85, který měl 85milimetrové dělo a byl lepší než T-34/76,“ tvrdí historik.

Pokud jde o německý Tiger, ten se podle Wheatleyho díky svému silnému pancéřování a velké palebné síle s dalekým dosahem (měl 88milimetrový kanon) ideálně hodil na hrot německého útoku. Na podzim a v zimě sice zamrzalo mezi jeho koly bláto a rozbředlý sníh, což mu bránilo v pohybu, ale v létě představoval v bitvě u Kurska mimořádnou sílu, ačkoli tam byl dodán v relativně malém počtu, pouze 112 kusů.

Kromě Tigerů operoval v Kurském oblouku také mobilnější Panther, který měl se svým 75milimetrovým kanonem srovnatelnou palebnou sílu při významně nižších nákladech na výrobu. Těchto tanků byly u Kurska nasazeny dvě stovky. I tyto stroje ale měly své problémy.

close Zničené německé tanky ponechané na bitevním poli u Kurska info Zdroj: Wikimedia Commons, autor neznámý, volné dílo zoom_in Zničené německé tanky ponechané na bitevním poli u Kurska

„Panthery používané u Kurska trpěly mechanickými poruchami a jejich posádky měly jen omezený čas na výcvik, což ovlivnilo jejich důvěru ve vozidlo. Nicméně tvořily většinu německé tankové síly u Kurska. Model Pz III s 50milimetrovým kanonem byl v té době již zjevně zastaralý, nicméně většina Pz III nasazených u Kurska měla vylepšené 75milimetrové dělo, díky němuž byly lepší než T-34/76,“ přiblížil Wheatley.

I tak ale Rudá armáda během svého druhého protiútoku v srpnu dobyla veškeré území, ztracené během červencové německé ofenzívy. Současně obsadila dva nejdůležitější opěrné body wehrmachtu, města Orel a Bělgorod, což umožnilo její další bleskový postup až k Dněpru. Bitva u Kurska byla její poslední velkou obrannou operací, ve zbývajících necelých dvou letech války už jen útočila a její postup vpřed se zastavil až v Berlíně a v Praze.