Místem, kde jsme ji hráli, byl "palouček" mezi domy, kde jsme bydleli (mezi Opletalovou a Pelclovou ulicí). Dnes je toto místo zcela zastavěno novými domy. Scházelo se nás tam několik kluků z celého bloku, mezi nimi i spolužák Honza Vačlena. A protože palouček byl docela malý a fotbal se tam pro množství stromů hrát nedal, museli jsme si vymyslet něco jiného. Na palouku rostlo několik mladých stromků - břízek a právě ty se pro nás staly tyčky branek k naší hře. Hlavičky se daly hrát jako singl (jeden proti jednomu), nebo duble (dva proti dvěma). Už jak název říká, tak se místo nohou posílal balon na branku hlavou. Míč se používal jakýkoliv, spíše nějaký lehčí, gumový. Takový se hůře chytal a padalo proto víc gólů. A tím to pak bylo více zajímavé. Ruce se při hře mohly použít pouze při nadhození nad hlavu. Dál už to bylo prosté. Hlavou nasměrovaný míč letěl na protější branku a když ho soupeř nechytil, tak to byl gól. Hrálo se většinou na 10 vítězných branek.
Nebylo to vůbec stereotypní. Naopak, existovalo mnoho druhů střel a útoků. Myslím, že na Spolužácích v některém textu někdo vzpomíná na mé pověstné hlavičky, kterým se říkalo „suchoraďáky“. Ty spočívaly v tom, že jsem míč vyhodil rukou hodně vysoko, že po odrazu hlavou byla rána velmi prudká a jen těžko chytatelná. Samozřejmě, pokud jsem ji dobře umístil. Až se divím, že prudké nárazy do hlavy nezapříčinily nějaké následky, když jsme tuto hru vydrželi hrát i několik hodin denně a v jednom kuse.
Hra měla různé modifikace, podle terénu a po dohodě hráčů. Vzpomínám na "útočky", které vymyslel některý z mých kamarádů, a které byly stejným postrachem, jako ty moje tvrdé střely. To si hráč od své branky míč udržoval nad hlavou několika po sobě jdoucími hlavičkami a přitom útočil (postupoval) na soupeřovu branku. Často tak prošel až do té soupeřovi, i s míčem. Prostě hlavičky byly pro nás skvělá zábava a my jsme ji časem přenesli i do školy a hráli ve třídě i na chodbě. Ale na to si už moc nepamatuji, co tomu říkali naši učitelé.
Oldřich Suchoradský, Hradec Králové
