Já měl v životě zálib nepočítaně. Sbíral jsem kdeco a snažil se svoji zálibu uplatnit. Docela mne překvapilo, když jsem po předčasné smrti svého synovce Čestmíra našel v archivu jeho fotografií stovky snímků pouličních lamp, nejen z Hradce, ale i z dalších měst v širokém okolí. Protože snímky jsou z roku 2012 až 2013 a lampy na snímcích jsou hodně staré, myslím si, že většina z nich už dávno neexistuje.

Prohlížel jsem si tu neobvyklou sbírku podrobně a zkoumal, jaký měla pro synovce asi smysl. Až jsem na to přišel a hned mně byl ten soubor venkovních lamp mnohem bližší. Zalovil jsem totiž ve svém fotoarchivu a objevil jsem tam několik fotografií hradeckých ulic z 60. let, které zachycovaly stejné téma – pouliční lampy. Akorát že jsem je fotil v noci a za deště, kdy zářily a vrhaly do tmy divukrásné paprsky světla. Potěšilo mě to jako důkaz teorie o přenosu genů v rodině. V té chvíli sem pochopil, že i takové předměty, jako jsou staré pouliční lampy, mají v jistou dobu pro člověka, který v ní žije, svůj smysl a symboliku. Jsou světlem ve tmě, nadějí, na kterou člověk čeká a věří v ní.

Já jsem se dočkal za několik let potom Pražského jara 1968, které probudilo národ novou nadějí. Na co při rozšiřování své sbírky asi myslel synovec? Možná že ve své vizi také viděl někam dál. Jak dnes v době covidu často slyšíme, že hledáme světlo na konci tunelu, dávám k zamyšlení čtenářům Deníku, zda Čestmír nehledal něco podobného. Já si to alespoň tak myslím. I když výběr lamp z rozsáhlé sbírky pro naše noviny je jen náhodný a vybrat z těch několika stovek fotografií takovou, která zafunguje, snad ani není možné. Nezbývá, než abyste vyrazili do mrtvých hradeckých ulic a tu svoji lampu si našli sami a vyfotografovali si ji. Třeba se zrovna trefíte do té pravé. Ale opatrně, dbejte covidových opatření, abyste nebyli pokutováni…

Vzpomínal na milého Čestmíra Olda Suchoradský