Přiznám se, že jsem byl zvědav, jak se dnes učí, co se změnilo, zda bych ještě dnes se svými dovednostmi ve škole ve svých 87 letech obstál. Nemohl jsem dospat, jak jsem se do školy těšil. Mým přáním bylo účastnit se vyučovací hodiny v některé třídě na 1. stupni. Mému přání bylo vyhověno a já se stal účastníkem hodiny českého jazyka ve 3. třídě u paní učitelky Hany Štefkové. A byla to hodina velice pěkná.

Paní učitelka opakovala poznávání slovních druhů, a to zajímavým způsobem. Rozmístila v pozadí třídy kartičky, které si děti vybíraly a správně je zařazovaly. Následně děti vytvořily trojice a ze slov na svých kartičkách měly vymyslet příběh. Byl jsem překvapen, jak krásné příběhy žáčci vymysleli a také jakým způsobem je přednesli. Někdo vyprávěl příběh za celou trojici, některá trojice jej přednášela společně, v dalších trojkách děti na sebe navazovaly…

Obdivoval jsem, že děti v lavicích seděly jen několik minut, byly stále v pohybu, seděly na zemi, radily se vestoje a při tom byly velice ukázněné, zaujaté. Když mě paní učitelka vyzvala, abych dětem pověděl, jak si vzpomínám na svá učitelská léta, rád jsem jí vyhověl a také děti vyzval, aby mi zazpívaly nějakou písničku, s kterou jsem já pravidelně každý den vyučování zahajoval.

A pak jsem si sedl za klavír a společně jsme si zazpívali. Potom mě ještě děti přesvědčily, že se jim líbí především písničky nové, písničky našich populárních zpěváků a intonačně velice pěkně mi zazpívaly melodicky i textově náročnou píseň Ty a já skupiny Kryštof.

Vyučovací hodina končila s úsměvy spokojených žáčků, ale také se slzičkami paní učitelky, které jsem prý připomínal jejího tatínka, i slzičkami mými. Byly to slzičky štěstí! Vždyť jsem za katedrou prožil spoustu krásných let, na které nelze jinak než s láskou vzpomínat.

Karel Přibyl