Hádky a spory jsou staré jako lidstvo samo. Manželské, sousedské, profesní, vědecké, sportovní, politické, mezinárodní.

V naší společnosti se po období útlumu v dobách normalizace dostavil i nový fenomén: začínáme se hádat mezi sebou. A to nejen napříč politickým spektrem, ale denně, všude, o čemkoliv, o všem možném, i když mnohdy problém nemůžeme ovlivnit. Hádky a spory jako by patřily k naší svébytnosti, staly se naší další vlastností, adrenalinem.

Mnohdy ovšem nepřemýšlíme, zda je tento lidský projev důležitý pro náš každodenní život, duševní obohacení, přínos či uspokojení. Jako spor se ukazuje otázka imigrace, zavedení elektronické evidence tržeb, povinná očkování dětí, inkluze, provozování heren, elektronické neschopenky, důchodová reforma, apod.

I v samotném Hradci Králové se vedou spory o výstavbě nového fotbalového stadionu, zda postavit lávku přes Labe u Aldisu, jak provést rekonstrukci Velkého náměstí, renovaci Benešovy třídy či OD Tesco.

Hádky a spory na jednu stranu sice dokazují, že lidem nejsou tyto otázky lhostejné, ale není z důvodu těžké ovlivnitelnosti vynaložené úsilí zbytečným plýtváním energií, donkichotstvím či ztrátou cenného času?

Již v minulosti pronesl Dalajláma: „Kdo se zvědavě zajímá o činnost a život druhých, dokazuje, že jeho vlastní život není v pořádku.“

Fenomén hádek a sporů se stal znakem dnešní hektické doby. Vytrácí se však pokora, slušnost, sebeobětování, nezištná pomoc, důvěra a jiné kladné atributy. Člověk by se měl občas zamyslet i sám nad sebou. Nad svými tužbami, svým jednáním, smýšlením a chováním. Tím jeho sebeúcta nijak neutrpí a neoslabí se právo na sebeuplatnění. Kdo se ovládá, upevňuje svůj charakter, nemyslíte?

Richard Kubát