Moje matka byla původem ze Slovenska. Pocházela od Púchova, z obce Streženice, kde se i narodila. Ve dvou letech ji zemřela maminka, tak se o ni starala její nejstarší osmnáctiletá sestra Anna. Když jí bylo osmnáct let, rozhodla se, že odejde do tehdy České části republiky. Sloužila u statkáře a zároveň zvěrolékaře, v malé obci u Hradce Králové. Jak říkala, na Slovensku by se tak dobře nikdy neměla. Po roce života u svého otce, vyučeného kováře, se vdala. V prosinci roku 1941, jsem se jí narodil jako její první dítě. To jsme již byli zabraní Němci. Vznikl Protektorát Čechy a Morava. A také Slovenský štát. Ve válce, kdy se nemohlo volně cestovat a Československo bylo násilně rozděleno, zatoužila matka podívat se do rodné země, na Slovensko. Nevím, jak matka získala informaci, že se může podívat do rodné země tajně, za pomoci převaděče. Jen vím, že jsme spolu jeli vlakem do Horního Lidče. Tam jsme v obci Lidečko přespali u nějakých Kašpárků. To již nebylo daleko od hranice se Slovenským štátem. Když jsme jeli vlakem, matka mi zašila krabičku cigaret do kabátku. Já jsem prý nahlas řekl: „Mami, mě tady ty cigajety  škutěj (tlačí)“. Tak jsem téměř a nevěda mohl prozradit pašeráctví.

Úřad práce - Ilustrační foto
Úřady zkrátily úřední hodiny

Všechno dobře dopadlo. Proto bych chtěl říci čtenářům tohoto článku, zvláště mladším lidem: Ptejte se rodičů, babiček a dědečků, dokud žijí, na všechno, co prožili. Já nyní, téměř v osmdesáti letech, se už nikde nemohu dozvědět, jak a kde skončil můj děda z otcovy strany. Jednalo se o období kolem prvé světové války…

Vzpomínal Josef Vantura, Hradec Králové