Psal se rok 1959, kdy jsem 1. září nastoupil na jednotřídní školu v Myštěvsi jako řídící učitel. Jedním z prvních kamarádů se stal jeden z tatínků mých žáků Jarda Pulec. Seznámili jsme se velice brzy, protože jsme si okamžitě porozuměli jako příznivci fotbalu a především jako muzikanti. Právě v tomto roce se v obci zakládal fotbalový klub a my oba se na tom podíleli a stali se i aktivními hráči. Muzika nás však sblížila ještě více, protože já v té době byl kapelníkem tanečního orchestru a o dobré muzikanty jsem měl pochopitelně velký zájem. A Jarda byl opravdu dobrý muzikant ovládající hru na bicí nástroje. Takového jsem právě potřeboval. Jarouš do naší kapely výborně zapadl, a tak jsme spolu hráli každou sobotu, každou neděli, často i ve všední dny, stihli jsme hrát také fotbal. A to plných pět let až do uzavření myštěveské školy pro malý počet žáků a mého přeložení na druhý konec okresu.

Co tomu říkaly naše manželky, naše zlaté muzikantské Lidušky, které byly stále doma samy, neznaly výlety, návštěvy koncertů, divadel, dovolené a výchova dětí spočívala především na jejich bedrech? Měly pro naše koníčky vzácné pochopení, byly neuvěřitelně tolerantní!

Ani po mém odstěhování Jára s muzikou neskončil, o jeho kvality se zajímali další kapelníci. My se však na dlouhých 26 let muzikantsky odloučili. Znovu jsme se potkali až v roce 1990 a spolu s mým synem a později i vnukem jsme znovu vyhrávali jako před léty na zábavách, svatbách, slavnostech, setkáních i několikrát v týdnu, a to plných 20 let! A naše Lidušky nám to opět tolerovaly.

V současné době již visí naše muzikantské nádobíčko na hřebících a my se moc snažíme našim maminám naše hříchy z minulosti co nejvíce a nejlépe vynahradit. Jarouš k tomu bude mít další velikou příležitost 19. dubna, kdy se svou milovanou Aninkou oslaví 70 let společného života. Ano, neuvěřitelných, krásných 70 let! Byla to léta naplněná opravdovou, nefalšovanou láskou, vzájemnou úctou, ale také poctivou těžkou prací obou v zemědělském družstvu. A jak už to v životě bývá, nepřicházely ani u Pulců jen chvíle radostné, šťastné, úsměvné, přicházely i dny smutné a bohužel i hodně bolestné. A nebylo jich málo.

Naše přátelství s jubilanty trvá již 63 let a je to přátelství pevné, opravdové. S manželkou jsme šťastni, že jim můžeme blahopřát, že se jako málokdo dožili „platinové“ svatby, navíc v obdivuhodné fyzické i duševní svěžesti, s kterou i ve svém pokročilém věku dokážou chovat drobné zvířectvo, pracovat na zahrádce, sami se dopravovat k dětem, na nákupy, k známým, Aninka má stále vzorně naklízeno, navařeno, napečeno… Je to obdivuhodné, je to skvělé a my oběma z celého srdce přejeme, aby svoji jubilejní svatbu důstojně oslavili a v jeseni života prožili ještě dlouhou řadu krásných, hřejivých, slunných dnů, měsíců, let, plných opravdové lásky, štěstí a především zdraví!

Manželé Maruška a Karel Přibylovi