Mám na ně vzpomínky z celého svého života. V dětství nás tam vodil tatínek a se svým starým měchovým fotoaparátem umístěném na kovovém stativu nás zde opakovaně fotografoval. Ze školních let je příhoda, kdy jsme celá třída utekli ze školy před hodinou angličtiny. Škola nás to dopoledne už nebavila, a tak jsme přes most u Hučáku společně prolezli malou brankou, která je tam dodnes, do parku. Posadili se na lavičku a užívali si klidu a pohody. Ale jen do té doby, když se mezi námi najednou objevil náš angličtinář, který přišel najisto jen chvíli za námi. Nařídil dát lavičky do kruhu a pěkně nás tam jednoho po druhém prozkoušel. Víckrát jsme takový pokus nezopakovali.

Pak jsem ještě chodil do parku randit se svým děvčetem. Blízko soutoku jsme okukovali Štursovu sochu a snažili si zapamatovat polohu představující „soutok“ a napodobit to milostné spojení naživo. Byla to pro nás inspirace.

Jiráskovy sady se nemění
Když jsem se po dlouhé době znovu vrátil do Hradce a navštívil Jiráskovy sady, byl jsem překvapen, jak málo se tu změnilo. Stejné květinové záhony, socha při soutoku stále leží a uprostřed parku stojí stejný otevřený pavilón, lákající v každém počasí k posezení. V době mimokoronavirové se zde konají různé slavnosti, jako „nedělní snídaně v trávě“, Den rodiny, nebo letní odpolední promenádní koncerty. Všechno zůstalo tak, jak si pamatuji z mládí, obohacené inspirací moderní doby. Dětské hřiště plné atrakcí a dětí, cesty kolem Orlice ve stínu stromů, kolem dřevěného kostelíčka jako z pohádky. Je to prostor, kam se vodí návštěvy, kde tráví čas v objetí, či se tu procházejí ruku v ruce milenci všeho věku.

Rozjímal Oldřich Suchoradský