Psal se rok 1959, když jsem 1. září nastoupil jako řídící učitel na jednotřídní školu v Myštěvsi, kde se právě začalo usilovat o znovuobnovení činnosti fotbalového klubu. Do tohoto úsilí jsem se rád zapojil a stal se nejen funkcionářem, ale i hráčem mužstva dospělých a také trenérem žáků. A s těmito žáky jsem pracoval tři roky a další dva po přechodu do dorostu. Za pět let se nám podařilo vytvořit skvělou partu, která dosahovala i pozoruhodných výsledků a byla schopna konkurovat všem nejlepším mládežnických kolektivům v regionu. A tito báječní kluci zatoužili se po dlouhých padesáti pěti letech sejít, zavzpomínat, povyprávět o svých životních radostech a strastech. A setkání skutečně zorganizovali. Dnes již fotbaloví dědečkové ve věku nad sedmdesát let se sešli na hřišti v Myštěvsi. A světe div se! Chyběl jeden jediný, který se z neúčasti omluvil z vážných důvodů. Tedy, chybělo jich více, ale někteří, bohužel, odešli předčasně do fotbalového nebíčka, jeden z nich dokonce v týdnu před tímto srazem.

Setkání se vydařilo po všech stránkách. Nechyběl starosta obce Josef Vašina (můj bývalý žák) či nestor myštěveské kopané šestaosmdesátiletý Mirek Musil. Vedení Sokola Myštěves překvapilo a mile potěšilo účastníky výtečným občerstvením a hlavně se moc vzpomínalo. Na slavná vítězství, kruté porážky, na prohřešky, vyloučení, na složité cestování, někdy i v kufrech automobilů, na oslavy narozenin, na turnaje, zájezdy, se zájmem si každý prohlédl bohaté archivní materiály. Se svými bývalými svěřenci jsme prožili krásné, jedinečné odpoledne. Při loučení jsme si slíbili, že se sejdeme znovu. A když jsme se na závěr na nádherném pažitu myštěveského hřiště fotografovali, zažertovali jsme si, že příště bude podmínkou vzít si na sraz kopačky a zahrát si jednou na trávníku, o jakém se nám před léty ani nesnilo.