Při poslechu babičky jsem si říkal, nastupující generaci čeká jiná, lepší budoucnost. Tak nás to tehdy učili ve škole. Těžko jsem si mohl předpokládat, že tomu bude jinak. Zažili jsme 21. srpen 1968, 17. listopad 1989. Prožili jsme, jak se vztahy mezi lidmi na pozadí těchto události měnily. Ale ani v jedné z těchto událostí nám nešlo o život, jako tomu bylo u mých prarodičům a později rodičů. Neuměl jsem si představit, že se dožiji časů, které právě teď prožíváme, které takové pocity přinášejí. Je jí probíhající pandemie koronaviru, která zcela převrátila naše dosavadní jistoty. Stala se prověrkou soudržnosti lid v rodině, mezi našimi přáteli, sousedy, ale i lidmi nám neznámými. Všechny situace zaskočila a určitě zanechá ve společnosti trvalé stopy a bude mít následky pro další roky, tak jako poznamenaly minulé generace světové války. Vím, těžko se to k sobě srovnává, ale ani současná generace seniorů neměla na růžích ustláno a má co předat svým dětem i vnoučatům, jako životní zkušenost, které se nedalo vyhnout a jednoduše čelit.

Je víc než pravděpodobné, že nebezpečí plynoucí z neznámého viru pomine. Najde se lék, který bude schopen populaci chránit. Nikdy ale nezmizí pocity nejistoty, které svým razantními vpádem po celém světě vyvolala. Snad se z toho lidstvo konečně poučí a začne myslet jinak než jen na to, jak a kolik vydělat, nashromáždit majetku, urychlit trvalý růst svého blahobytu. Je jasné, že hmotné bohatství lidstvo neochrání. Bude třeba začít jinak myslet, hledat v životě jiné hodnoty. Tak jako je hledala generace našich otců a dědů, v mém případě mé moudré babičky. Právě teď je k tomu ta nejlepší příležitost zamyslet se nad vlastní existencí a posláním, které nám možnost lidské existence nabízí a my bychom se měli pokusit ji podle svých možností naplnit. Moje babička to uměla vyjádřit docela prostě: Žít podle svých možností a nemyslet jen na sebe. Je tu naše rodina, přátelé, spolupracovníci a jim bychom se měli snažit nabídnout něco lepšího než to, v čem jsme dosud žili.

Oldřich Suchoradský