Omezení pohybu na veřejnosti, jako ochrana před nebezpečným koronavirem, znemožnilo léty opakované návyky, spojené s tímto dětmi milovaným tradičním svátkem. Jediné, co nám v tom současném napjatém období zůstalo, jsou naše vzpomínky. Jak to bývalo, když jsme byli ještě dětmi, byli mladí, měli své vlastní děti, a nakonec i vnoučata. A nebylo tu žádné nebezpečí, ani virové, či jakékoliv jiné.

Velikonoce za časů minulých.Zdroj: Oldřich SuchoradskýPřidám vlastní vzpomínku na oslavu Velikonoc, ze svého poměrně dlouhého života. Jako dítě jsem velikonoční koledu zažíval v Hradci Králové. Tehdy, to bylo někdy v 50. letech minulého století, se i v Hradci obyčeje ještě zachovávaly. Se svojí sestřičkou jsme s pomlázkou a košíkem na vajíčka obcházeli nejdříve své sousedy v domě, a pak zamířili do těch sousedních. Brali jsme to partaj od partaje, pěkně po pořádku, byt za bytem. A nikde jsme nebyli odmítnuti. Dodnes si pamatuji svoji koledu, se kterou jsem měl tehdy velký úspěch:

Já jsem malý koledníček, tetičko,
Přišel jsem k Vám pro červené vajíčko.
Pro vajíčko červené, pro koláček bílý.
Jakpak se vám koledníček líbí?

A poté následovala děkovná odpověď: Líbí, moc se nám líbí. A odměna v podobě malované kraslice, nebo nějakého sladkého mlsu do připraveného košíčku, který se rychle plnil.

Oldřich Suchoradský