Jeho dětství nebylo příliš šťastné. Otec alkoholik se často uchyloval k násilnostem, které bezpochyby ovlivnily jeho charakterové vlastnosti a vztah k okolí. Po smrti svých rodičů se nějaký čas potloukal jako bezdomovec v Linci a později po Vídni. V období před první světovou válkou vyhledával společnost, která mu dopomohla upevnit své nacionalistické, rasistické a antisemitské názory. Ty pak vybrušoval po celou svou politickou kariéru. Po ukončení první světové války se od roku 1919 začal naplno věnovat politickému vzestupu. Takticky dokázal využít velké hospodářské krize, sílícího extremismu a konzervatismu tehdejší buržoazie. Dík svému charismatickému a populistickému řečnění se mu podařilo vybudovat nejsilnější politickou stranu Německa. Roku 1933 byl jmenován kancléřem a z pozice této funkce se začal tvrdě vypořádávat s opozicí a se všemi, kteří nevyhovovali nacistické ideologii. Jeho názorová vyhraněnost rozpínavosti, občanské nesnášenlivosti a rasismu se staly základem jeho intervenčního plánu vůči celé Evropě. Ze začátku jej řada obyvatel evropských zemí vnímala jako spasitele lidstva před hospodářskou krizí, a tak někteří státníci přijímali jeho smlouvy o spojenectví jako projev lidství a snahy o upevnění míru v Evropě.

K určitému rozčarování došlo v okamžiku, když německá vojska obsadila Rakousko, naše pohraniční oblasti a posléze celé Československo. Svůj expanzivní záměr Hitler začal realizovat bez odporu a za tichého přihlížení našich spojenců. Vlastní rozpoutání největšího válečného konfliktu Hitler zahájil ve spojenectví se Sovětským svazem a Slovenskem 1. září 1939 napadením Polska. V tento okamžik zahájil své „vítězné“ tažení Evropou. Smlouvy o vzájemné pomoci či neútočení se staly pro něho pouhým popsaným papírem. Zdá se to až neuvěřitelné, ale jeden charismatický člověk dokázal svým řečnickým uměním zfanatizovat milióny prostých lidí a cíleně je motivovat k nenávisti a nesnášenlivosti. Po šest let se rozléhalo Evropou a části Asie řinčení zbraní. Na bojištích denně umíraly stovky vojáků, tisíce lidí trpělo v koncentračních táborech a svou daň si vybíraly nemoci i bída. Každý zítřek přinášel obavy a pocit nejistoty. Ale vše má svůj konec. Čelní představitel Velkoněmecké říše roznášel teror a smrt až do 30. dubna 1945. Jeho život ukončila ampulka kyanidu při současném stisknutí spouště pistole. Spolu s ním zemřela i jeho novomanželka Eva Braunová. Jeho fanatismus nezlomil ani okamžik napětí před sebevraždou. V posledních vteřinách svého života měl zakřičet „Bez nacionálního socialismu nemůže Německo existovat“. O dva dny později dostala Hitlerova dogmatická a nacistická ideologie poslední smrtící ránu. Berlín padl.

Na definitivní verdikt o ukončení války si však Evropa musela ještě chvíli počkat. Teprve 7. května 1945 ve 2 hodiny a 41 minut byla v Remeši podepsána první kapitulace Německa. Měla vstoupit v platnost 8. května ve 23:59 hod. (některé prameny uvádějí 23:01). Za Sovětský svaz podepsal smlouvu zástupce, který neměl pověření vlády. Stalin tuto kapitulaci vnímal jako vítězství Američanů, a tak celý akt neuznal a dožadoval se nového ceremoniálu. Ten se uskutečnil 8. května 1945 v Berlíně. Vzhledem k opětovným dohadům došlo k podepsání kapitulace až 43 minut po půlnoci. Papírově válka skončila, ale v našem hlavním městě se stále ještě bojovalo. Pražské „setkání“ znepřátelených armád nebylo žádnou procházkou rozkvetlou šeříkovou alejí. V době od 6. do 9. května 1945, tedy během Pražského povstání nacisté zavraždili téměř tři tisíce povstalců a při samotné vojenské operaci zahynulo cca 12 tisíc sovětských vojáků a 40,5 tisíce jich bylo zraněno. Celý válečný konflikt si vyžádal téměř 70 milionů životů. Sovětský svaz jich obětoval 8 700 000, USA 407 000, Spojené království 382 600. Němci zaplatili za touhu ovládnout svět 5 500 000 životy svých vojáků. Když připočítáme civilní oběti, dostaneme se k číslům, při jejichž vyslovení běhá mráz po zádech. Evropa se vzpamatovávala z válečného běsnění, ale jeho definitivní konec nastal až po kapitulaci Japonska 2. května 1945 v 9.04 hod.

Letošní rok je časově vzdálen od onoho 8. května 1945 75 let. Za tuto dobu jsme museli v naší zemi překonat řadu politicko-ekonomických zvratů. Neoddiskutovatelným faktem je však skutečnost, že bez 8. nebo 9. května 1945 by žádné změny v naší zemi nikdy neproběhly.

Neměli bychom tedy nikdy zapomenout a znevažovat význam obětí či ničit jejich památníky. Daly za naši svobodu to nejcennější. Vlastní život. Věřme, že i mladší generace nebude nikdy vnímat 8. květen pouze jako den pracovního volna, ale uchová si jej ve svých srdcích jako významný historický okamžik dějin našeho národa.

Snad v nás všech oslava pětasedmdesáti let svobody vyvolá vzpomínky na své prarodiče a osvěží nám jejich vyprávění o hrůzách, které museli za války prožít. Možná právě tyto okamžiky budou dalším impulzem k mobilizaci naší odpovědnosti a zvýšení úcty k dnešním hrdinům, bojujících se zákeřnou pandemií COVID 19.

Richard Šafařík