Třídu, která je u nás všech spojena s nezapomenutelnými vzpomínkami. Naše 3.A byla v mnohém výjimečná. Byla pravá a poslední označena jako třída „pedagogická“, protože do ní byli vybráni studenti – budoucí učitelé. To předznamenalo její složení, protože v ní byli jen tři chlapci a ostatní byla děvčata. Měli je učit profesoři, kteří měli zkušenosti s přípravou budoucích učitelů, protože předtím působili na zrušené Pedagogické škole v HK, která měla budovu jen o kousek dál, od té naší. To všechno poznamenalo život třídy v tom, že jsme nebyli dobrý kolektiv. Děvčata se často hádala a my chlapci jsme jimi byli ignorování a žili si svůj vlastní život.

Po maturitě se hodně změnilo, život nás naučil. Pedagogy se z nás opravdu stala víc než polovina, učit vydržela celý život pouhá třetina. Co se však změnilo, byly naše vzájemné vztahy. Po pěti letech jsme se scházeli na svých třídních srazech, v posledních letech dokonce čtyřikrát do roka. A byli jsme si stále bližší. Pomalu se začala nad řadou z nás zatahovat životní smyčka, je nás dnes o desítku méně. A poslední doba, s omezením komunikace, nás zasáhla velmi citelně.

A tak už jenom vzpomínáme na dávné časy v krásné budově, která je po rekonstrukci ještě krásnější. V mysli máme školní dvůr, se stále obsazeným hřištěm, kde se odehrávaly naše hodiny tělocviku, ale i volejbalová utkání studentů proti členům učitelského sboru. Vzpomínáme na pozdější opakovaná setkání s naším třídním Dr. Josefem Mikešem a jediným odsud žijícím profesorem p. Václavem Vaňkem. Jsme si stále bližší a s vděčností vzpomínáme těch, kdo nás na škole vedli, co nás naučili, a jak se nám jako pedagogové věnovali. Mnozí se pro nás stali vzory při vlastním učitelském působení na školách v celém kraji a snažili se všechno to naučené a odpozorované uvést v život se svými žáky. Pedagogická štafeta se v naší třídě předala a dokázala, že ten dávný experiment s výběrem nebyl tak docela špatný.

Oldřich Suchoradský