Třeba jako malé děti jsme jezdily na kole do lesů velmi často s rodiči. Samy jsme jezdit ještě neuměly a rodiče nás proto vozili na svém kole. Tatínek vozil moji sestru vpředu na sedátku a já seděl na nosiči maminčina kola. Pod zadečkem jsem měl deku a musel mít během jízdy nohy hodně od sebe, abych si je nestrčil do drátů. Moje dávná vzpomínka je od Mazurových chalup, kam jsme jezdili na houby. Na Hradečnici tehdy ještě nebyl asfaltový povrch, ale byla to neupravená cesta, s písečnými úseky, kde kolo při jízdě snadno podklouzlo.

To se stávalo často a jednou právě u Mazurových chalup jsme s maminkou z kola oba spadli. Pro mě to byl šok, protože do té doby jsem měl při jízdě pocit bezpečí. Po pádu jsme leželi chvíli na zemi a jen těžko vstávali. Tatínek se k nám vrátil a starostlivě nás oba i kolo zvedal. Naštěstí se to obešlo bez poranění, neboť na zemi byl písek, který náš pád utlumil. Po chvíli jsme zase nasedli na kolo a pokračovali v cestě do Hradce. Já měl však najednou po jistotě a při každém zakolísání kola jsem se silně držel maminky, protože jsem čekal, že zase upadneme. Naštěstí se to už nestalo a my dojeli v pořádku domů.

Když jsem chodil asi do 8.třídy, vedení školy rozhodlo, že se uskuteční branné cvičení na kolách do Hradeckých lesů. Nebyl to šťastný nápad. Hovořilo se o tom, že v ten den bylo v lese najednou na 700 mladých cyklistů a jejich učitelský doprovod. Jeli jsem hlavní cestou po Hradečnici. Už jsem psal, jak tehdy ta cesta vypadala. Bylo sice nařízeno, že se pojede po třídách a odděleně. Nejdříve mladší a až na konci ti nejstarší. Vyjeli jsme se svojí třídní mezi posledními.

Přes město k lesu to ještě šlo docela spořádaně. Jakmile se však vjelo do lesa bylo jasné, že udržovat nějaké skupiny je zcela nemožné. Řada pomalejších dětí zůstávala pozadu a brzdila ty rychlejší. A ti je museli předjíždět. Než jsme dojeli k Mazurovým chalupám, byl celý školní peloton promíchaný a nějaké dělení na třídy se zcela pomíchalo. U Mazurek byl odpočinek a učitelé řešili co dál. Jak jsme se doslechli, měli jsem jet původně až na Kunětickou horu.

Ale to už v té chvíli bylo jasné, že to nezvládneme. Proto se učitelé rozhodli vrátit se zpět do Hradce. Avšak ne lesem, ale po silnici. Když nám to sdělili, byli jsme nadšeni, zvláště když nás pustili zpět zcela hromadně a chaoticky. Cesta se tak stala závodem pro všechny, kdo bude co nejdříve doma. Zatímco dopoledne jsme lesem jeli 4 hodiny, zpět po silnici byli ti první za necelé dvě hodiny zpátky. A ti poslední? Některým to trvalo déle než ta dopolední cesta.

Únava z délky cesty a horko nad silnicí udělaly své. Navíc se při tom závodění z kol hodně padalo. V naší třídě z toho byla jedna zlomená ruka spolužačky a několik odřených nohou spolužáků. Dodnes vidím naši třídní, jak po návratu u školy počítá své žáky a nemůže se dopočítat. Mnozí totiž zamířili z lesa přímo domů. A někteří ještě šlapali, kdo ví kde. Teprve druhý den ve třídě se sčítaly rány a jako trofej byla ruka v sádře naší spolužačky Heleny.

Mám těch vzpomínek ještě mnoho. Třeba jak jsme s tatínkem chodili hledat houby-ryzce a doma je nakládali v kyselém nálevu. Nebo před Dušičkami jsme v lese sbírali lišejníkový mech, ze kterého tatínek dělal originální věnce na hřbitov, k uctění památky našich zemřelých předků. Prostě, hradecké lesy patřily neoddělitelně k mému dějství. Po tolika letech jsem se do nich vrátil a vychutnával si tu atmosféru, kterou mnohý z Hradečáků ani neumí dost dobře ocenit.

I dnes rostou stále borůvky u Krňovic, ale jede se k nim pěkně upravenou cestou. Jen ten počet návštěvníků, který se v lesích pohybuje, mne v některých dnech děsil. Proto jsem tam jezdil nejraději v neděli dopoledne. A nejhezčí to tam bylo a je i v těchto podzimních dnech. Kdy končí léto, barví se listí listnáčů a sluníčko tak příjemně hřeje. Příroda je mocná čarodějka, dokáže člověku přiblížit i to, co si myslel, že už dávno zapomněl.

Autor: Oldřich Suchoradský