Prvý kurs připadl na pátek. Ten den jsme se neučili, protože jsme měli školní praxi. V poledne jsem byl z praxe doma. Měl jsem proto dost času na důkladnou přípravu. Využil jsem ji k oblečení „nanečisto". Nepřál jsem si, aby mě něco na poslední chvíli zaskočilo. Nový, v Praze o prázdninách koupený tmavomodrý oblek, mi padl dokonale. Protože jsme v našem bytě neměli koupelnu, zašel jsem se vykoupat k babičce, která bydlela ve vedlejší ulici a koupelnu měla. Vyslechl jsem si od ní plno rad, jak že se mám chovat, a na co všeho se mám připravit. Tím jsem se dostal do dobré pohody. Už v 19 hodin jsem byl v plné parádě připravený a ve ¾ na 20. hodinu jsem odešel do „Adalu“, což bylo 5 minut od mého tehdejšího bydliště.

Když jsem přicházel ke vchodu, tak jsem tam zahlédl svého spolužáka Honzu. Překvapil mě tím, že měl přesně stejný oblek jako já. Tmavě modrý, se světlejšími proužky, zakoupený však v Hradci. Samozřejmě měl tak jako já bílou košili a stříbrnou kravatu a tmavé proužkované ponožky. Když jsme to s Honzou při debatě ve škole zjistili, přemlouvali jsme i svého třetího spolužáka Frantu, který měl nastoupitl s námi do stejného kursu, aby si pořídil také takové vybavení jako jsme měli my. Ale on je už v obchodě nikde nesehnal. Zatím jsem na něj v parku za budovou čekali. On bydlel až v Rohoznici u Osic a měl přijet vlakem v 19.30 hodin. Zatím jsme se ho nedočkali, a tak jsme těsně před 20. hodinou vešli do budovy bez Franty. Budovu známe, takže jsme šli najisto až do 1. patra. Tam již bylo živo. Nejdříve jsme uviděli plno kluků – naše budoucí soky. Zdáli s námi všichni v těch tmavých oblecích nějak starší, než jsme se cítili my. Ale asi stejně jsme se jevili i my jim! Všichni s motýlkem pod krkem, nebo s kravatou. Několik hochů si dodává odvahu a světácky kouřilo cigaretu. Naše zraky se však otáčejí k děvčatům. Prohlížíme si jejich usměvavé tváře a překrásné šaty. Na rozdíl od našich, nejsou mezi nimi dvoje stejné. Poměřujeme jejich vzhled a hlavně výšku. To zajímá hlavně Honzu, který je menší postavy. S uspokojením zjišťujeme, že většina dívek je menších. Odložili jsme si v šatně a čekali dál v přísálí.

Franta stále nikde. Už jsme si mysleli, že se mu něco stalo a že nepřijede, když se ho vidíme přicházet. A to už nás všechny zvali do sálu, abychom si vyzvedli legitimace pro kurs. Fanda si odložil kabát a přišel za námi do sálu. Místa pro účastníky kursu už byla obsazena, a tak jsme se ocitli až docela na kraji, mezi gardedámami. Byla tam akorát 3 volná místa jakoby připravená pro nás. Chlapci seděli na židlích po celé délce sálu vpravo, děvčata proti nám vlevo. V čele sálu byl orchestr a naproti, kolem vchodových dveří seděl doprovod – gardedámy. Prostředek sálu byl v této chvíli samozřejmě úplně prázdný. Za orchestrem byla opona a na ní panel s velkou tmavou růží na rudém podkladě.

A jak jsme se v této chvíli cítili? Nejlépe to z nás bral Honza, kterému se pusa nezastavila, a chrlili ze sebe jeden vtip za druhým. Jeho nálada se postupně přenesla i na nás. Franta byl trochu svázaný a stále jen opakoval, že neví, jak to tady dokáže tolik večerů přežít. Do debaty s námi se dokonce zapojily i nejblíže sedící gardedámy, které asi poznaly, že Fanda potřebuje podporu, a tak do něj hučely, ať se ničeho nebojí a jde do toho tak jako dospělý chlap. Dávají mu za vzor Honzu, který přímo svítil pozitivní energií. A už přichází taneční mistr Lála se svojí manželkou, aby kurs oficiálně zahájili. Představují nám orchestr. Pro dnešní večer se skládal jen ze 4 hudebníků (klavír, kytara, harmonika a buben), ale je nám slíbeno, že jich tam časem bude hrát víc. Oficiálně měl název: Orchestr Závodního Klubu ZVÚ Hradec Králové. Pak nám skoro celou hodinu mistr Lála popisoval, co nás během těch 15 večerů čeká a nemine. Hovořil i o našem společenském chování a historii tance a jeho dělení na skupiny. Pak jsme se konečně dočkali a byli jsme vyzváni k výuce prvého ze 13 tanců, které jsme se měli naučit. Mezi těmi 15 lekcemi jsem započítal i dvě Prodloužené a závěrečný Věneček. Prvým tancem měl být ten nejjednodušší: Pochodový fox. A za chvíli to celé začalo. Brzy jsme se osmělili a prvý tanec zvládli tak rychle, že jsme se stihli ten večer naučit ještě Mazurku. Konec prvé lekce nás zastihl nadšené. V pažích jsme ještě cítili lehkost a vůni svých prvých tanečnic. Dodnes na své taneční vzpomínám a tu příjemnou vůni dívčí kosmetiky i po tolika letech cítím.

Potěšilo mě, že se i dnes taneční v Adalbertinu pro začátečníky stále organizují. Sice v jiném termínu (asi kvůli opatřením v souvislosti s koronavirem), ale jsou tam avizované i taneční pro pokročilé a dříve narozené. Tradice společenského tance i po tak dlouhé době přežívá na stejném místě a ve stejných kulisách tradičního hradeckého centra zábavy. Je to pro mne velmi příjemné zjištění.

Vzpomínal Olda Suchoradský, Hradec Králové